Sebelítost

Znovu se napila a polkla. Čím déle to víno pila, tím spíše jí na jazyku zůstávala ona kyselá pachuť. Nepila, aby si ho vychutnávala, spíš tím chtěla zahnat chmurné myšlenky. Bůh ví, že tomu bylo spíše naopak… S každým dalším lokem jako by na ni doléhala jejich tíže víc a víc. Už si nepamatovala, jak dlouho pila nebo kolikátou má skleničku, přestala to počítat. Ostatně, co na tom záleží. Bylo to bezvýznamné, stejně jako její život, jako ona sama.

Pomalu, vrávoravě se zvedla a lehce se přitom zachytila konferenčního stolku. Vidění měla trochu rozostřené, nejspíš to zase trochu přehnala. Motavou chůzí došla do koupelny a podívala se na sebe do zrcadla, byl to smutný pohled. Vlasy měla mastné, několik dní nemyté, na tváři se jí dělal další pupínek, jako by jich už neměla dost a pod očima měla kruhy, že by se na nich mohla houpat. Skoro se sama sebe lekla. Bezděčně pustila vodu a opláchla si obličej v naději, že tím svůj stav trochu zlepší. Příliš to však nepomohlo, byla unavená a bezmocná. Možná by jí mohla zvednout náladu koupel. Otočila kohoutkem u vany a nechala proudit horkou vodu tak, až se zrcadlo zamlžilo a celý prostor prostoupila pára.

Zvolna si začala rozepínat knoflíky u košile. Skončila sotva v polovině, když se náhle zarazila a stáhla si košili lehce z ramen, podívala se dolů na svůj dekolt a musela uznat, že z tohohle pohledu to nevypadá vůbec špatně. Ačkoli se zbytkem postavy až tak spokojená nebyla, prsa byla jedna z věcí, na něž mohla být hrdá. Postupně rozepla všechny knoflíčky, stáhla si kalhoty a nakonec si svlékla i spodní prádlo.

Opatrně strčila nohu do vody, byla horká, přímo vařící, přesně tak, jak to měla ráda, pomalu si sedla a natáhla své znavené údy. Cítila, jak se jí konečně začínají prohřívat její věčně studené nohy a ruce a jak teplo prostupuje celým jejím tělem. Zavřela oči a relaxovala. Po chvíli jí začalo být horko až moc, cítila, jak se její srdeční tep zrychlil, zpocené vlasy se jí lepily k čelu. Zvedla jednu nohu a položila ji na okraj vany, příjemně to studilo. Rukou si odhrnula mokré vlasy z čela a pootočila kohoutkem, aby tentokrát připustila trochu studené vody a zmírnila tak náhlý nával horka.

Byla jako omámená, horká voda v kombinaci s vínem ji ještě více utlumily a ona se najednou cítila ještě unavenější. Nicméně tím alespoň na čas otupila své pochmurné myšlenky. Jak voda postupně vychládala, její tep se začínal vracet k normálu. Nevěděla ani, jak dlouho se vlastně koupala, když vylezla, byla venku už dávno tma. Byla příliš unavená na to, aby si chystala ještě něco k večeři, ačkoli se nedalo říct, že by si vůbec kdy něco chystala. Jaký by to taky mělo smysl, chystat si něco sama pro sebe. Většinou se prostě něčím odbila. Stejně jako teď. Vytáhla z mrazáku pizzu a strčila ji do trouby. Věděla, že její matka by to určitě neschválila, pořád jí kladla na srdce, že má jíst pořádně a dbát na sebe. Kdyby ji teď tak viděla, pomyslela si a sama pro sebe se usmála. Se vzpomínkou na matku ji napadlo, co tak asi dělá, už dlouho spolu nemluvily.

Neměly spolu kdovíjak vřelý vztah, ale přesto věděly, že jedna druhou potřebují. Zítra jí možná zavolá, mohly by spolu někam zajít. V tom jí zapípal mobil – pizza byla hotová, vyndala ji z trouby a rozhodla se, že si ji sní v obýváku u televize. Jak tak přepínala programy, zjistila, že vlastně nic nedávají. Ne že by ji to překvapovalo, televizní vysílání v poslední době stálo prostě za pendrek. Na většině programů běžely stupidní nekonečné seriály, které vzápětí střídaly programy o vaření či různé reality show. Chvíli se dívala na prima zoom, kde běžel nějaký pořad o historii antického Řecka, tu alespoň měla ráda, ale když to skončilo, vypla televizi a rozhodla se jít spát.

Pozhasínala a lehla si do postele. Avšak přestože byla docela unavená, nemohla usnout. Ticho, které zavládlo po celém bytě bylo ohlušující. Slyšela z vedlejšího pokoje tikot hodin, slyšela hlasy kohosi z ulice a konečně slyšela i svůj vlastní dech. Bylo to až strašidelné, nahánělo jí to hrůzu. Věděla sice, že je v bytě sama a je absurdní namlouvat si, že se odněkud vynoří zloděj nebo nějaký zabiják, co se ji chystá přepadnout, nicméně se stejně cítila nesvá.

Tahle samota už trvala příliš dlouho a nebylo to nic pro ni. Tak ráda by vedle sebe měla někoho blízkého, někoho ke komu by se mohla přitulit a s nímž by se cítila v bezpečí. Ale bylo jí jasné, že to se hned tak nestane. Jí se to jen tak nestane, protože jí se takové věci prostě nestávají. S tímto pocitem na ni opět padl splín. Zabořila hlavu do polštáře a snažila se ze všech sil zabránit slzám, které se jí draly do očí.

A dost! Řekla si v duchu sama pro sebe. S touhle sebelítosti musí přestat nebo ji to dočista semele. Hned zítra na sobě začne pracovat, začne o sebe víc dbát, začne myslet pozitivně a přestane se neustále podceňovat… Zítra začne nový život! A s tímhle tím předsevzetím nakonec přeci jen usnula.

...

Probudil ji až zápach kouře, najednou nemohla pořádně popadnout dech. Posadila se na posteli a rozkašlala se. Co to kruci… Někde hoří? Mezi kašláním se snažila utřídit si myšlenky. Odkud se tady ten kouř mohl sakra vzít. Že by to šlo z venku? Kašlání jí nedovolovalo příliš jasně uvažovat. Najednou se ozval zvonek. Ale nebylo to jedno zazvonění, někdo zvonil jako na poplach. Kdo to teď může jenom být? S námahou se zvedla a procházela zamořeným územím svého bytu až k domovním dveřím.

Odemkla a nevěřícně zírala na hasiče který už se chystal jít dovnitř. „Díky bohu slečno, že jste v pořádku.“ „Ale já…“ Nechápala, o co se tu jedná, ještě pořád byla rozespalá a to poslední, co by ji napadlo, bylo, že by ten kouř snad mohl vycházet z jejího bytu. Hasič však nečekal na odpověď a už si razil cestu ke zdroji domnělého požáru. „No jasně, to jsem si moh myslet!“ Rychle otočil knoflíkem elektrické trouby a začal po bytě otevírat všechna okna dokořán. Najednou jí to došlo! Zapomněla vypnout troubu, když si večer dělala pizzu! Cítila se hloupě a trapně, že kvůli tomu způsobila takový rozruch. Ačkoli ona přeci hasiče nevolala, tak kdo tedy? „Příště musíte být opatrnější slečno, mohlo to dopadnout hůř. Jste v pořádku, není vám nic?“ Pozorně si ji prohlížel, aby se ujistil, že kouř nenapáchal žádné vážně škody, co se týče jejího zdraví. Když pominula vážnost situace, musela uznat, že byl docela pohledný. Měl tmavé, nakrátko střižené vlasy, což kontrastovalo s jeho šedomodrýma očima, kterými se teď na ni zkoumavě díval. Na chvíli se zasnila. „No tak slečno, na něco jsem se vás ptal!“ Sakra, zasnila se až moc. Teď nebyla vhodná chvíle na to, aby zkoumala jeho vzhled, chtěl po ní odpověď. „Ne, je to dobrý, děkuju.“ Řekla jen a uhnula pohledem. Co si o ní teď asi musí myslet. Je nezodpovědná a ještě k tomu malicherná. Vždyť měl pravdu, co všechno se mohlo stát… Nechtěla to radši ani domýšlet. Tohle bylo skutečně znamení, že by měla se svým životem něco udělat. Jestli ne teď, tak nikdy.

Poděkovala hasičům za jejich zásah, omluvila se, že se kvůli ní museli obtěžovat a slíbila, že příště už si dá pozor. Jakmile byli pryč, dopotácela se zpátky do postele, zahrabala se pod peřinu a byla ráda, že to dopadlo, jak to dopadlo. V tom všem zmatku se jich ani nezeptala, kdo je vlastně zavolal. Ale ať to byl kdokoli, díky bohu, že to udělal.