Na západ je sesta dlouhá...VIII

Přesto si svobodní muži z Evropy stěžovali, že mnohé ženy chtějí jít k oltáři jako panny. Kdo může, chladí se ontarijském jezeru. Nebyli jsme výjimky a každou volnou chvilku, jsme dělali to samé.

Červenec a srpen jsme v počtu pěti profesionálů, umývali profesionálním vojákům okna v ubikacích. Do vojenské základny z Toronta, hodina jízdy autem byla pro mě požehnání. Pracoval jsem večer šest hodin v restauraci a tak jsem tu placenou hodinu jízdy tam a zpět rád prospal. V poledne jsme chodili na na oběd do armádní jídelny, jež dokázala utišit hlad tisíci vojákům.

Coby mladý, zdravý muž jsem dobrovolně povinně sloužil dva roky své vlasti v kasárnách jež také nasytila tolik vojáků. V poledne mi do ešusu u výdejního okna voják v bílém plášti plesknul bramborovou kaši, na vrch přistál karbanátek od jiného vojáka v bílém, na karbanátek přistála kyselá okurka. Další! A stometrová fronta postoupila o krok.
Karbanátek chutnal jako kdyby kuchař do tohoto výrobku semlel psa i s boudou.
V kanadských kasárnách, když jsem vešel prvně do jídelny, ztuhl jsem jak Lotova žena. Jídelna byla dlouhým stolem rozdělena na polovinu. Na něm byli hromady banánů, broskví, jablek a výběr různých salátů. U jedné stěny na stolku pod skleněnými poklopy naaranžovaný očíslovány tři druhy jídel.

Vybral jsem si rostbíf a bramborem. Tři kuchaři, tři mezery mezi leštěným plexisklem. Každý vydával jedno jídlo. Když jsem přišel k výdejně rostbífu. Ustrnul jsem podruhé. V mohutném svěráku byla celá hovězí pečená kýta. Kuchař obrovským nožem ukázal na maso. Středně propečené, řekl jsem správně anglicky. Chlapisko ukrojil půl kila a plesknul obrovský kus na talíř. Přílohy byly o kousek dál, včetně obrovského kotle polévky.

John, můj spolupracovník se první dny choval ostudně, chodil si několikrát přidat a poslední talíř nesl k okénku umývárny téměř nedojedený. U okna umývárny stál na stráži důstojník který, dohlížel na to aby vše bylo snědeno a neplýtvalo se. John se za pár dní zasytil, ale kapsy měl plné ovoce a sýrů jež si vybral na stole uprostřed jídelny.

Tím to nekončilo. Na opačném konci jídelny byl sendvičový bar kde pracovali dvě děvčata celé v bílém a na přání zákazníka vyrobili sendvič. Newyorskou subway třicet centimetrů dlouhou housku, nacpanou salámy, rozemletými okurkami, majonézou, cibulí a zeleným lupením si John odnášel pravidelně.

Mnohokrát mě napadlo, jak by se asi chovali mojí spolubojovníci Československé armády, pokud by v armádním kině, místo týdeníku o plnění pětiletky, promítli, jak s papají vojáci v západní armádě.

Vše má svůj konec, přechod léta do zimy je v Ontariu nádherný, ne nadarmo má Kanada ve znaku javorový list. V parcích i před domy se javory předvádí v mnoha odstínech červené barvy. Lidé se pomalu tepleji oblékají a než by jedem luskl prsty, prohání se ulicemi studený vítr.

V podniku World Wide Window Cleaning, počet zaměstnanců každý týden rapidně ubývá. Práce je méně a tak odcházejí do svých příbytků, přečkat zimu před televizi s bedýnkou piva u nohou. Od státní pojišťovny obdrží finanční částku na přežití. S příchodem jara, se odpočatí vracejí ke své práci.

S jedním zaměstnancem pár dní před vánoci jsme umývali z věnčí okna městské radnice. Klobouk dolů před nápadem architekta. Dvě budovy každá v necelém půlkruhu jsou postaveny proti sobě tak, že ranní slunce se odráží od oken jedné budovy a osvětluje druhou. Odpoledne je to opačně.

V lednu nás pracoval již jen několik. Se dvěma indiána kteří se mnou oslavili první výplatu, jsme umývali okna v teple vládních kanceláří. V restauraci mne od silvestra majitel již nepotřeboval a koncem ledna Alenka dostala poslední výplatu. Restaurace se zavírala stejně jako mnoho butiků v budově. Majitel prodal, jiný koupil a měl se z budovy stát hotel.

Když se mě řidič, jež nás rozvážel po městě, jako obvykle z nudy ptal, co nového Joe, řekl jsem, že ženuška hledá práci. Co mi angličtina dovolila, líčil jsem její profesní zkušenosti. Druhý den ráno mi podal papírek s adresou. “Joe, tvá žena, může okamžitě nastoupit v restauraci Appel.

Švagrová Jana i já jsme na interviu jeli s Alenkou společně našim starším autem, jež jsme koupili v listopadu minulého roku. Před restaurací bylo asi pět zájemců o místo kuchaře. Jana s lístkem od řidiče, vešla rázně do restaurace a předala lístek majiteli. Ven vyšla s úsměvem a táhla Alenku dovnitř za ruku a já proklouzl za nimi.

Přesto, že do dnešních dnů švagrovou zbožňuji, pro její nádhernou, spravedlivou povahu i odvahu, kdy na ulici bez váhání, jak mi Alenka vyprávěla, přerušila rvačku chlapů, pět na jednoho, kouzelným ženským způsobem. A ti chlapy se skutečně přestali prát. Ale na tomto interview bych jí s chutí “uškrtil”. Postrádá absolutně obchodní dar. Majitel nás informoval, o dohodě s předcházejícím kuchařem.
“Budete samostatná jednotka, kuchyň je ve vaší režii a já si každý den z tržby vezmu deset procent. Restaurace je otevřena sedm dní v týdnu od devíti ráno do půlnoci. V sedm večer začíná disco”.
Vyděšená Jana ze strachu, abychom neupadli do osidel finančního průšvihu, domluvila měsíční zkoušku. Jediným hlasem , ku dvě jsem prohrál. Byl jsem unaven s ženského “logického” uvažování.

Druhý den majitel volal, že musí Alenka okamžitě nastoupit. Bývalý kuchař se s majitelem nepohodl a na hodinu odešel. Byla sobota odpoledne, nástup okamžitě. Má drahá odjela s majitelem nakupovat potřebné potraviny a já měl po dobu nepřítomnosti kuchařky uspokojit hlad hostů restaurace. Zvládl jsem to za pomoci servírek.
V pondělí jsem si u firmy na mytí oken vzal volno na neurčito a v devět ráno jsem již pracoval jako pomocný kuchař a umývač nádobí pod velením manželky. Kuchyně byla v katastrofálním stavu a úklid nám dal zabrat. Rozdělili jsme si směny. Alenka pracovala od deváté ráno, do páté odpoledne a já po jejím odchodu byl v kuchyni do půlnoci.

Do sedmé hodiny byl v kuchyni relativně klid, ale co se dělo potom bych nikomu nepřál. Měl jsem připraveny dva velké kbelíky plné kuřecích křidélek a prstíčků, jak se jim anglicky říká. Přístroj na objednávku jídel zařinčel, vyjel z něj papír a první objednávka byla zde. Jedna malá porce křidélek bylo osm kusů a dvě velké prstíků, každá po osmnácti kusech.

Měl jsem připraveny dva hrnce s rozehřátým máslem, do jednoho šup křidélka a do druhého prstíky. Drátěnou sběračkou jsem je vyndal a vytřásl přebytečné máslo a šup s nimi do speciální hrubé mouky jež používají v KFC.

Opět podebrat, zbavit přebytečné mouky a konečně v drátěném koši ponořit do horkého oleje. Než se křidélka a prstíčky usmažili, vzal jsem z velkého štosu proutěných košíčků již vyložených papírovými ubrousky patřičný počet. Dle objednávky jsem doprostřed dal misku s dipem. Bylo jich asi pět druhů, a ty připravovala kuchařka Alenka.
Jeden populární byl ředěný med s česnekem. Okolo misky jsem dokola narovnal kousky kuřat a cinknutím zvonku jsem upozornil servítku, že porce jsou připravené. Líčím detail postup práce, abych demonstroval co úkonů musí kuchař udělat.

Zapálil jsem si cigaretu, protože k té druhé jsem se dostal, až asi hodinu před půlnocí. Servírka nesoucí voňavé košíčky restaurací, nabudila chutě hostům a začal opravdový koncert.

Mašinka zavrčela, z ní vyjel dlouhý papír objednávek: 12x velká porce křidélek, 9x malá, 7x velká porce křidélek a 2x malá. Na jídelním lístku byla i minutková jídla. Z těch jsem měl “největší” radost. Když se kšeft uklidnil, umýval jsem nádobí.

K mytí oken jsem se již nedostal. Po měsíční zkušební době, majitel o kuchyni v naší režii, jak jsme byli domluveni, nechtěl slyšet. Tržbu jsme zvýšili mnohonásobně. Upřímně řečeno, byl by hloupý, aby se takového profitu vzdal. Přijal manažera. Byli jsme rozhodnutí odejít, ale přemluvil nás zvýšenou hodinovou mzdou a přijal zaměstnance na mytí nádobí. S personálem restaurace jsme se rozloučili až koncem dubna.

Po osmnácti měsících pobytu v Torontu, jsme se s přáteli rozloučili a prvního května vyjeli autem přes celou Kanadu do cílové stanice Vancouver, vstříc dalšímu dobrodružství.