Remdesvir

Život tropí hlouposti...

Učme se učit

Závěrečná část mého vyprávění ze vzpomínek na dětství.

Ducati

Seděli jsme na dvorku naproti sobě, vyplazovali na sebe jazyky a mlaskali si blahem. Smáli jsme se jako pominutí a ukazovali si pěnící jazyky.

Si

Žije ještě vůbec

"No, to mě podržte!" rozpřáhl dědeček ruce s vykasanými rukávy. To byl signál pro mě a já nechal maminku maminkou a i s tím mravenčím kufříkem jsem se rozeběhl a volal jsem „dědóóó“ a kufr mě tloukl do kmitajících nožek

A nebyl to sen

Maminka nesla velký kufr s proutěným madlem, který vyvažovala objemnou koženou taškou s velkými uchy. Mně se kolem kolínek bloncal malý kufřík s broukem Pytlíkem a Ferdou Mravencem, ve kterém jsem měl kartáček na zuby, blok s pastelkami a hlavně kovové ořezávátko, můj malý poklad.

...Odjel do malé vzdálené vesničky, kde byl zázrak, když autobus stavěl dvakrát denně a ve svátek dokonce i v opačném směru ...

O nás

O naději

Na honu

Možná to bude znít strašně fantasticky nebo naivně. Vím, že jsem už "velká", ale moje představivost je příliš bujná, a proto se stále bojím. Vždyť pohrom okolo je všude spoustu... (Prosím, berte povídku/skutečný zážitek s velkou rezervou...)

Co dovede

No výhra to nebyla. To bych o tom něco věděl.

.. volné pokračování vyprávění https://www.libres.cz/dilo/136255-nazev-nevim/ /asi to není úplně povídka, nevím/