Seděli jsme na dvorku naproti sobě, vyplazovali na sebe jazyky a mlaskali si blahem. Smáli jsme se jako pominutí a ukazovali si pěnící jazyky.

Smutné

Učme se učit

Remdesvir

Možná to bude znít strašně fantasticky nebo naivně. Vím, že jsem už "velká", ale moje představivost je příliš bujná, a proto se stále bojím. Vždyť pohrom okolo je všude spoustu... (Prosím, berte povídku/skutečný zážitek s velkou rezervou...)

Kdo osedlal koně? Kdo na nich jezdil?

Žije ještě vůbec

   „Mí nejvěrnější a nejlepší přátelé, co mě nikdy nezklamali a měli mě rádi…“, napsal si dědeček do ovčí kroniky

Máme krátce po výročí 17. listopadu 1939 i 1989. První bylo neprávem upozaděno téměř všemi, zato jsme si užili dostatku vážných debat k tomu druhému. Ale proč by si to druhé nezasloužilo i nějaké nevážné vzpomínání? Pro přesnost musím dodat, že zažité i vyposlechnuté epizodky se ve skutečnosti udály před i po 17. listopadu 1989. Co naplat, tzv. negativní společenské jevy jsou prostě věčné. Pouze tak dokládají fakt, že i když odedávna "na zámku" mudrovali, jak správně vychovávat svůj lid, "podzámčí" si vždy do značné míry žilo, žije a bude žít po svém. Přestože se navenek tváří převychovaně.

...Odjel do malé vzdálené vesničky, kde byl zázrak, když autobus stavěl dvakrát denně a ve svátek dokonce i v opačném směru ...

Maminka nesla velký kufr s proutěným madlem, který vyvažovala objemnou koženou taškou s velkými uchy. Mně se kolem kolínek bloncal malý kufřík s broukem Pytlíkem a Ferdou Mravencem, ve kterém jsem měl kartáček na zuby, blok s pastelkami a hlavně kovové ořezávátko, můj malý poklad.

Drabblátko na zadaná slova: krk*orchidej*hloubka*vepřový*svíjet se

"No, to mě podržte!" rozpřáhl dědeček ruce s vykasanými rukávy. To byl signál pro mě a já nechal maminku maminkou a i s tím mravenčím kufříkem jsem se rozeběhl a volal jsem „dědóóó“ a kufr mě tloukl do kmitajících nožek

A lesk a bída

Jednoho dne, při běžné cestě ze školy, stála u trnky podivná postava. Tyčila se do dálky a nehnutě se opírala o vysokou hůl.

Pochůzky se strýcem jsem miloval, protože jsme spolu různě lumpačili a mě kolikrát nechal dělat i věci, které mi jinak byly rodinou zapovězeny.

Necokies

To, že to byla klasika jsem se dozvěděl až o něco později, ale že to není Zorka Kohoutová nebo Pepíček Zíma, to jsem poznal hned.