Dům z minulosti

Přestože byl už ve vzduchu cítit závan podzimu, stále ještě sluneční paprsky dopadaly na jeho tvář a hřály. Stál tam a tiše pozoroval ten dům. Dům, ve kterém prožil celé svoje dětství. Se všemi svými sourozenci, rodiči, babičkou. Vzpomínal na to, když lehával na měkkém trávníku a kolem něj běhaly dvě kočky. Ten dům vídal každý den. Každý den, když se vracel ze školy, ze hřiště, z práce. Znal nazpaměť každou jeho cihlu, každou jeho prasklinku na omítce.

A tak tam stál, uprostřed tiché, prázdné ulice, bylo slyšet jenom šumění větru a někde v dálce štěkajícího psa. Když se dál a dál zamýšlel nad tím, co vše se v tomto domě stalo, co bylo a je součástí jeho samotného, najednou mu bylo úzko. Sevřelo se mu srdce, protože si uvědomil, že to, co bylo, už nikdy nevrátí. Už se nevrátí ty šťastné dny strávené uprostřed rozkvetlé zahrady. Už nikdy to nebude jako dřív.

Pomalu udělal krok směrem k železné bráně a pravou rukou si setřel slzu, která mu stékala po tváři. Stiskl kliku a v tom okamžiku mu prsty proběhlo zvláštní mrazení. Ano, tady je doma. Za vraty si vyzul boty. Chtěl pocítit co největší spojení se zemí, která mu byla kdysi tak blízká. Brouzdal se v mokré trávě a vybavovaly se mu všechny ty šťastné okamžiky.

Zavřel oči a najednou se vrátil o 20 let zpátky a viděl sám sebe, jak běhá po zahradě, následován oběma svými bratry. Ty děti byly očividně šťastné. Pod nohami mu proběhla kočka. Otočil se, protože tušil, že druhá bude nedaleko – nemýlil se. Menší z nich seděla na okenním parapetu a přemýšlela, jak by se asi dostala dolů. Výskot dětí utichl a nahradil ho nezaměnitelný zvuk houkaček. Kolem domu projela závratnou rychlostí sanitka a hned v závěsu hasičský vůz.

On věděl, co bude následovat. Děti zmizely, stromy povyrostly, hodiny se protočily a on viděl starou babičku sedící pod hrušní. Nechtěl si znovu připomenout ten den, ale nedokázal se pohnout, nedokázal odtrhnout oči od stařenky a od dítěte, které k ní běželo. Nepotřeboval slyšet, co jí šeptá do ucha. Věděl to. Přál si v tu chvíli stát o kilometr dál. Přál si být u toho, když uhasl ten mladý život, ale možná je to takhle lepší. Možná by neunesl ten krutý obraz. On už věděl, že od toho okamžiku ztratil sourozence. Jeho mladší šestileté já ještě ne. Ještě asi hodinu žilo v nevědomosti. Za hodinu se vrátí rodiče a oznámí mu, že co bylo, už není. Ale on stejně ví, že naplno si to uvědomí až v dospělosti. Až když stromy povyrostou, až on povyroste, pak teprve pochopí, co všechno pro něj ta jedna věta znamenala.

Zatímco tam tak stál, slunce se schovalo za obzor a na dům i zahradu padla tma. Povzdechl si, naposledy se zadíval do míst, kde ještě před pár chvílemi viděl svoji minulost, pak si obul boty a pomalu tiše odcházel. Pod rouškou noci se vyplížil z domu, naposledy se ohlédl a pomyslel si, že to, co tam nechává, není jenom jeho láska, ale také všechny jeho sny a touhy, které se v něm za všechna ta léta nastřádaly.
Zastavil se a tiše zašeptal: „Jednou se vrátím.“
A v těch třech slovech nebyl jenom příslib něčeho budoucího, ale snad i jeho skromné přání.