Zelený přízrak ožívá (15)

* 15 *

Dana ležela na pláži, opalovala se a cítila báječně. Spousta známých
ji před cestou sem varovala. Říkali: „Je to na severu, bývá tady,
a zvlášť v tuhle roční dobu, už dost chladno, často prší…“
Co se dá dělat, pomyslela si tehdy, příště snad pojedeme někam
na jih a letos už to nějak musíme přečkat. Ale jak se ukázalo, všechno
je úplně jinak. Za těch několik dnů, co jsou tady, nekápla ani
kapka, naopak, pořád svítí sluníčko a počasí je opravdu moc hezké.
Teď už toho ani nelitovala; na jihu zas bývá někdy nesnesitelné horko,
kdoví, jak by to snášela…
Tolik se na letošní dovolenou s manželem těšila, po dlouhé době
mohou být spolu sami, všechny starosti hodit za hlavu a celých čtrnáct
dnů si jenom užívat…
Pak přišly řeči o špatném počasí, pomalu už začínala litovat, že
nejedou někam jinam, a nakonec ty dopisy… Tehdy si už myslela,
že je po všem, zůstanou doma a nikam nepojedou.
Ale jak se říká: Konec dobrý…
Když si na to vzpomněla, musela si lehnout na břicho a obličej přitisknout
na deku, aby nebylo vidět, jak se směje.
A Fanda…? Určitě si toho už všiml, tyhle záchvaty smíchu má teď
každou chvíli, pokaždé když si na to vzpomene, ale on pořád dělá,
jako by nic.
Všechno začalo pár dnů před odjezdem. Přišel jí dopis v růžové
obálce, podepsaný pod ním byl Jura Tylišek a připsal dokonce i svoji
zpáteční adresu. Jestli skutečnou nebo smyšlenou, nedokázala posoudit…
Dopis byl plný nesmyslných blábolů o tom, jak ji miluje a tak.
Nejdřív jí zatrnulo, potom, když si dopis ještě několikrát pořádně
přečetla, jí došlo…
Určitě to nepsal on. Nikdy mezi nimi nic nebylo. Kdysi, ještě ve
škole k ní snad něco cítil a snažil se jí to dát najevo, to už je ale
strašně dávno… Z města, kde tehdy bydleli, se s rodiči odstěhovala.
Pak ho sice několikrát zahlédla, ale nikdy spolu už nepromluvili ani
slovo. Co tedy chtěl pisatel dopisu vlastně dosáhnout? Napadlo ji
taky, kdo by to asi mohl být. Dopis roztrhala a ještě pro jistotu spálila.
Kde mohl ten holomek vůbec zjistit její adresu…?
Ovšem hned další den přišel dopis manželovi. V něm neznámý
přítel sděloval, že mu žena zahýbá. To bylo ovšem horší. I když se
snažila Fandovi všechno vysvětlit, moc jí nevěřil. Nevyváděl, nemlátil
ji, jak se v některých rodinách stává, ale tím hůř to nesl. Byl zamlklý,
skoro nejedl, v noci se převaloval z boku na bok, špatně spal… Přesvědčovala
ho, dušovala se, plakala před ním, zdálo se ale, že to není
nic platné. Nakonec dostala na pisatele dopisu zlost, měla dokonce
chuť za ním zajet, a pořádně si to s ním vyříkat. Případně mu i nafackovat…
Jenomže…!
Kdyby to udělala, co by řekla Fandovi, až by zjistil, že na několik
hodin někam odjela. Přesvědčila by ho o své nevině, nebo by ji podezíral
z nevěry ještě víc. Jak by jí uvěřil, že nešla za milencem, ale
právě naopak…
Přišel i třetí dopis, adresovaný opět manželovi. Naštěstí byla tehdy
zrovna doma sama. Něco tušila, dopis otevřela, přečetla a stačila
ještě včas zlikvidovat. V dopise údajný Jura Fandu vyzýval k tomu,
aby jim, tedy jí a Jurovi, nebránil ve štěstí, dal se s ní rozvést a takové
ty kecy… Kdyby to Fanda nebral tak vážně, bylo by to spíš
k smíchu. Ale takhle… Měla strach, že z dovolené u moře nakonec
sejde, ale Fanda se těšil asi víc než ona, proto o tom, že by přes to
všechno nikam nejeli, nepadlo ani slovo. Nebo to mělo být jen elegantní
zakončení jejich, jinak docela spokojeného manželství…?
Když odjížděli, bylo parádní počasí, přesně takové, jaké si na dovolenou
představovala. Na nádraží přišli včas, Fanda někdy dobíhá na
poslední chvíli, jízdenky měli zakoupené už dopředu…
Cestou klimbala, probrala se, právě když vyjížděli z tunelu. Projeli
po viaduktu nad řekou, před nimi se objevily komíny továren a domy
města, ve kterém kdysi s rodiči bydlela, města, ve kterém prožila své
dětství. Docela ráda na ty časy vzpomínala…
Možná, že by tady zůstali do dneška. Kdyby ovšem jejich rodinu
tehdy nepostihla ta nešťastná událost, která pak spoustu věcí změnila…!
Ale ne. Všechno by se vyvíjelo asi úplně jinak. Nepoznala by Fandu…
Teď ale měla dost zvláštní pocity, a když na nádraží vlak zastavil,
dostala i trochu strach. Co kdyby náhodou sloužil Jura, za okénkem ji
spatřil, poznal ji a zamával na ni. Odsunula se tak, aby viděla ven, ale
ji aby z venku nikdo nezahlédl.
Na nádraží pobíhal v červené čepici někdo úplně jiný. Oddychla si,
přitáhla se zpátky, vzápětí ale strnula. Na nástupišti se objevil…
Je to on? Ale kdo by to byl? A zamířil rovnou k jejich vagónu!
Snad propána nevleze nakonec do kupé k nim! On se najednou podíval
po vlaku, vypadalo, že ji zahlédl, v jeho obličeji se objevil viditelně
škodolibý úšklebek. Nejhorší bylo, že si toho všiml i Fanda a asi mu
došlo, že i ona byla vyvedená z míry.
„Co je to za člověka? On tě zná?“ zeptal se a z tónu jeho hlasu se
jí doslova sevřel žaludek. S něčím takovým se u něj doposud nesetkala…
„Ty ho znáš?“ pokračoval po chvíli ticha stejně mrazivě, zatímco
ona jen mlčela a přála si v ten moment být někde úplně jinde.
„To je ten chlap, co nám posílal…,“ vyhrkla z ničeho nic, jen aby
prolomila to trapné mlčení, hned se však zarazila. Chtěla ještě říct:
„ty dopisy,“ včas si ale stačila uvědomit, že Fanda ví jen o jednom,
když další dva zlikvidovala. Hlas se jí třásl, možná udělala chybu…
Jestli na to Fanda chtěl aspoň přes dovolenou zapomenout, teď
mu to jenom hezky připomněla. Fanda zrudl, chvíli se tvářil dost
divně, nakonec vyskočil ze sedadla, prodral se ke dveřím a ztratil
v chodbičce. Mezitím se rozjeli a ona jen přemítala, co se bude dít.
Neměla ani sílu, aby vyšla za ním a zabránila mu v případné nepředloženosti.
Když se za chvíli vrátil, byl nějaký nesvůj, asi ji chtěl i něco
říct, ale seděli tam další lidé…
Rozpovídal se až za Děčínem, v rychlíku do Německa, když si
myslel, že mu nikdo ze spolucestujících nebude rozumět.
Hned jak vyšel na chodbičku, zahlédl toho člověka, právě zalézal
do kupé. Vydal se za ním, půlka vagonu byla první třída a on se usadil
právě tam. Zatímco druhá třída byla dost obsazená, v jedničce měl
ten prevít celé kupé pro sebe. Fanda, hnán zlostí, vešel dovnitř. Chlapík
se právě usazoval, a když si Fandy všiml, zdálo se, že je roztrpčený
z toho, že nebude sám. Fanda k němu přistoupil, podíval se na
něj, jak jí to líčil, i dost nevraživě, chytil ho pod krkem, zvedl ze sedadla…
V tom se otevřely dveře a vstoupil průvodčí. Fanda si to, aspoň
v tu chvíli, myslel. Oběť okamžitě pustil a silně znejistěl. Mladík
v nádražácké uniformě se na oba podíval a svůj pohled najednou
zaměřil právě na toho druhého. Chvíli na něj jen upřeně hleděl, zrovna
přívětivě se ale taky netvářil.
„Jízdenky prosím,“ zavrčel pak dost nepříjemným hlasem a to se
ten chlápek doslova rozklepal. Fanda se taky necítil zrovna nejlépe;
byl přistižen, jak se chce prát, navíc je v jedničce a měl jízdenku jen
na dvojku.
„Ukaž jízdenku. Máš vůbec první třídu?“ zakřičel ajzenboňák na
toho chlápka. Pak chvíli čekal a byl zticha, čekání se zdálo téměř
nekonečné…
Nakonec se otočil na Fandu.
„Nenechte se vyrušovat,“ pronesl už klidně, zavřel dveře, zajistil
je kličkou a zatáhl záclonky. Ještě jednou se na chlápka podíval: ten
byl v tu chvíli úplně bledý. „Koukám, že má na tebe pifku víc lidí,
nejenom já…!“ zahučel mu do ucha a k Fandovi pronesl: „Jestli chcete,
já vám ho přidržím…“
„Milost, milost,“ křičel chlápek a ajzedboňák se k němu přiblížil
ještě víc. „Koho ty budeš prosit o milost. Ty, ty hajzle…,“ a vypadal,
že se na něj vrhne a všechnu špinavou práci za Fandu udělá sám.
Fanda zůstal úplně zmatený, nevěděl, co si o tom má myslet a kupé
navíc ovanul dost nepříjemný zápach. Najednou vlak začal brzdit,
zdálo se, že zastaví.
„To už je Děčín?“ zeptal se Fanda, ale mladík ho uklidnil. „Máte
ještě čas. Teď je Soutěska. Rychlík od Chomutova má zpoždění,
normálně s ním křižujeme v Remešově, ale dneska to vyšlo sem. Za
chvíli pojedeme dál.“
V momentě kdy se takhle bavili, využil chlápek jejich nepozornosti,
otočil se, odjistil dveře, odhrnul záclonku a doslova vyletěl ven.
Oba vyběhli za ním a viděli, jak míří na představek.
Po sousední koleji se s rachotem prohnala motorová lokomotiva
s několika vozy, chlápek se toho rachotu nejspíš lekl, protože s sebou
trhl, otočil se a zmizel za rohem. Když za ním došli, viděli už jen otevřená
dvířka. Než se vlak dal znovu do pohybu, nádražák je ještě
stačil aspoň zavřít. Chlap byl pryč…!
„Nebudete z toho, pane průvodčí, mít průšvih?“ staral se Fanda.
„Já nejsem průvodčí. Nejsem ani ve službě.“ Teď teprve Fandovi
došlo, že průvodčí - byla to mladá dívčina - je už předtím kontrolovala.
Mladík ale pokračoval: „Dělám posunovače. Předtím jsem studoval
na průmyslovce. Měl jsem dokonce v plánu, jít na vysokou. Byl jsem
ale blbej…,“ chvíli byl zticha a upřeně se díval na Fandu, asi ho zajímalo,
jak bude reagovat. Fanda mlčel, nevěděl co říct a hoch dál
pokračoval. „Byl jsem blbej. Nedal jsem si pozor na hubu a to zrovna
před támhle tím…,“ a ukázal dozadu, směrem k místu, kde jejich
společný nepřítel vyskočil. „Ten mě udal, vylili mě ze školy, a musel
jsem si hledat zaměstnání. Klidně aťsi na mě stěžuje, stejně mě nevypátrá.
A i kdyby… Teď si na mně nikdo už nic nevezme. Měl jsem
dvě denní za sebou, dvanáctihodinové šichty…! Dneska jdu na noc,
před noční musím ještě na školení, to máme každej měsíc k práci
navíc, zítra hned druhou noční…,“ znovu se podíval na Fandu. „Lítat
venku za každýho počasí, jednou nohou v kriminále, druhou na hřbitově…
Ať to jde dělat místo mě. Tam by ho rychle přešlo, aby jen
vymejšlel, jak někomu uškodit! Když jsem ho viděl nastupovat do
jedničky, chtěl jsem ho jenom trochu postrašit…“
Fanda byl zticha, cítil se rozpačitě. V kupé, kde ten chlápek předtím
seděl, ležela na sedadle látková taška. „Něco tady zapomněl,“
ukázal na tašku a měl pocit, že to může ještě špatně skončit. „To
nic,“ uklidnil ho mladík, „já ji na patřičných místech odevzdám.
Když jí to Fanda vyprávěl, musela si dát před pusu kapesník
a předstírat záchvat kašle, jen aby neviděl, že se tomu začala smát.
Když se dostatečně vyřehtala, vstala, dala Fandovi pusu a vůbec jí
nevadilo, že nejsou v kupé sami. Fanda byl v ten moment asi dost
překvapený, ale pak už mezi nimi bylo všechno jako dřív. Až později jí
došlo, že Fanda teď Juru určitě považuje i za pěkného padoucha. Ach
jo…!