To žil jednou jeden starý koblih. Vlastnil hezký rozpadlý mlýn a velkou přilehlou louku, která už nějaký ten rok ležela ladem. Koblížek si neměl nač stěžovat. Často, přesněji jednou za měsíc, ho navštěvovali příbuzní a tak netrpěl ani samotou, jak by se dalo na první pohled předpokládat. Ovšem, jako vždy, i u pana Koblihy nastal ten převratný den. Den který vše obrátí naruby a totálně změní.

Takový starší pokus...

Kousek od Brna spadne letadlo z druhé světové války a o událost se začnou zajímat lidé jezdící v autech vládní značky. Kde se tu letadlo vzalo? Co je s pilotem?....pravdě na stopě budou opět nerozluční přátelé Tomáš s Petrem a jejich kamarádi...

Anotace: Moje anotace bude o něco delší, proto ji vkládám přímo do textu povídky. Snad vás to moc neodradí, naopak doufám, že díky tomu pochopíte, o čem povídka je. :)

„Kakáčku?“ Prořízl vyděšený hlásek ticho. „Ano Pepe?“ Odpověděl druhý hlásek přívětivě. „Asi jsem si zlomil nohu.“ "Co?!" Ozval se opět druhý hlásek ale už ne tak mile jako předtím.

Mohl jsem jet do Bolívie a místo toho jezdím na vozíku - doufám, že dočasně.

Hadí oči. To Claře utkvělo v hlavě a děsilo ji to stejně, jako tma rozlitá v místnosti, kde se z nějakého důvodu ocitla. Nepřišla dobrovolně. Netuší co ji čeká, ani proč. Brzy však pochopí, že se stala figurkou v kruté hře, kde se hraje o životy...

V malém domečku na kraji města Plyšákov bydleli dva nerozluční přátelé. A protože ještě nebyli velcí, žil tam spolu s nimi Velký Méďa, který ovšem spoustu času trávil spíše v plyšákové nemocnici, nežli doma. A právě v takových časech, kdy byli sami doma, dva kamarády chodila kontrolovat panda Bingo. Přesto měl však dům povětšinou jen ony dva nájemníky. A o koho se vlastně jedná? Starším z dvojice je klaun s červeným nosíkem a vlásky, na které je velice hrdý a často tráví celé hodiny česáním a jejich úpravou. Jeho celé jméno zní Pepe Eduard Klaun. Má nejlepšího kamaráda. Ten se jmenuje jednoduše Kakáček. A přestože je Kakáček o něco mladší, musí se o Pepeho často starat a hlídat jej.

Krátká povídka z cyklu "Požírač dětí".

Lidé si budují jeskyňky, v kterých chtějí přežít. Já tuhle iluzi nesdílím. To mám společné s undergroundem. Jim nestačí být vlastníky věcí. Jsou nám blízcí vůlí vyslovit to, co člověk vyslovit musí. Než by promluvil jinak, je lepší mlčet. Oni žijí ve společenství, ale každý je jiný, každý je samostatnou osobností. Spojuje je potřeba složitějšího, nekonzumního, nezprostředkovaného, nepřežvýkaného poznání. (Olga Havlová 1979)

po delší době jsem napsala zase kousek osudu krásné Morany. Tahle část je, z mého pohledu, docela zajímavá. Příjemné čtení, vaše Mora

Před týdnem mě napadl tento malý příběh o klukovi, co má hrb a ostatní se mu posmívají. Jenže kluk to není obyčejný, to je jasné...avšak jeho touhy jsou stejné jako u nás všech.

Temná fantasy povídka. Budu velice vděčný za komentáře nebo kritiku.

omlouvám se, ale tuto povídku jsem zadal jako soutěžní na I Dnes a podmínkou je, že nebude publikovaná jinde.

Severně od Prahy řádí přízrak s červenýma očima. Vše vyvrcholí, když se objeví první oběť.....kde je pravda se pokusí odhalit Tomáš s Petrem

cesta divoká...

Vlastně mám štěstí, že mám smůlu. :) Je to fajn způsob jak někomu vykouzlit úsměv na tváři.

Povídka je jedna ze série povídek psaných na motivy písní Tomáše Kluse. Píseň pro tuto povídku: http://www.youtube.com/watch?v=phQpBV0bzjw