Láska to je boží dar ( 2. Boží dar )

Henry a Gaston fičí pěkně rychle spirálou času. Ta se však během teleportace několikrát nečekaně zasekává. Stále dokola Heny opakuje zaklínadlo ČAS ZA ČAS, než ho to vyplivne na stejné místo jako před startem. Henry stojí na náměstí ve svých čundráckých hadrech, jsou mu však nějak velké. Zjistí, že přišel o své pověstné břicho a několik… asi tak dvacet až třicet let věku.

Vše je jinak. Na náměstí žádní lidé. Ticho jako v hrobě. Okenice pozavírané. Nad městem se vznáší hrozivý černý mrak. V dáli zpozoruje jedinou postavu. Ta má však hlavu skloněnou k zemi. Rychle mizí Henrymu z dohledu za prvními vrátky. Co se to tu sakra děje? Všímá si občas pohybu záclon v některých oknech. Nic víc. Některá stavení vypadají, jako by už neměla majitele. Vyvrácená okna a rozbité okenice. Dveře vysazené z pantů nebo zabedněné, jak to zná ze své přítomnosti z kauzy hotelu Beseda. (Ten údajně jeho majitelé nechali, stejně jako několik dalších podniků v okolí, vypálit a později inkasovali tučné pojistné)
…trochu scary…skřípe zuby Henry. Koukne na Gastona a čuje průůůser. Gaston má ocas zkroucený pod zadkem. Skoro se plazí při zemi. Kde je ten nebojácný ochránce a parťák?! To asi Arnulf zase kecal z opilosti. Zasměje se.

Nu což… než vyprší čas tohoto nepodařeného výletu, povandruju raději někam jinam. Nebudu přeci svoji dovču trávit v tomto Bohem opuštěném místě. Vypadá to, jako by zde řádil mor. Raději se projdu lesem. A už si to šine směrem na horu zvanou Boží dar.

Tady bude alespoň větší pohoda. Kouká pod nohy. Věří, že nic není náhoda a že vše má svůj smysl. Touží zakopnout o nějaký hezký šutr nebo objevit zajímavý samorost. Na houby to dnes nevidí. Má zvláštní pocit. Slyší i jiné zvuky, než by měl. Ozývají se hluboko v lese. Gaston se narovná, začne větřit a následně štěkat. Uslyší dětský pláč a jeho rychlé utišení. Gaston nečekaně vystřelí. Henry neváhá a utíká za ním. Pod korunou větví mohutné jedle se choulí ukryté tělo. Celé se třese. Henry odkrývá větve. Zuboželá dívka se na něj podívá svýma velkýma hnědýma očima. Je v nich tolik hrůzy a bolesti, že to nelze ani popsat. Její oči se zavírají. Hlava se klátí dozadu. Svalí se k zemi. Henry ji chce křísit. Sám však zažívá šok. V náruči dívka křečovitě tiskne novorozeně. Její napětí povoluje, dítě začne opětovně plakat. Gaston svojí velkou hlavou strká do dívčina bezvládného těla. Henry se k ní skloní. Zjistí, že nedýchá. Obejme ji. Nadzvedne hlavu, rozevře ústa. Vidí uštípnutý přední zub. Povytáhne její zapadlý jazyk a zahájí umělé dýchání. Dívka se probouzí k životu. Je jako omámená. Mírně se usmívá. Znejistí. Mlčí. Její velké oči rentgenují Henryho. Odsunuje se od Gastona. Má z něj strach. Natahuje se po plačícím dítěti, uchopí jej. Opětovně ho k sobě tiskne. Najednou prudce zdvihne pohled a plná nenávisti a nečekané síly vyhrkne: „ Tak jste nás našli. Ale já se nedám. Život nám dobrovolně vzít nenechám. Naše životy ochráním.“

Henry pozoruje to zvláštní stvoření. Chvíli budila dojem snadno zranitelné oběti, následně silné bojovnice schopné rvát se do posledního vydechnutí.

Henry je zmaten. Je po čertech krásná. Štíhlá. Dobře rostlá. Takový ten sportovní typ. Žádná obyčejná buchta. Ta holka je stejně krásná jako jeho filmový idol Jana Brejchová. A ty překrásné dlouhé nohy! Henry objevil přírodní úkaz. To je ten poklad, který chtěl dnes najít? To je ten Boží dar? Kouká na ni jako tele.

Dívka neví, co si o něm má myslet. Nenápadně se zvedá a začíná utíkat. Dítě drží v náručí a klopýtá lesem pryč od Henryho. Ten stojí jako opařený. Gaston nechápe, co se stalo s jeho pánem. Henry má pusu otevřenou dokořán. Gaston do něj strká. Henry jako by se právě probudil ze snu. Přikládá dlaně ke svým zarostlým tvářím a volá jako na lesy. Vlastně volá na lesy. „Neutíkej. Miluji tě!“

Dívka se zastaví. Otočí se směrem k Henrymu a drmolí: „Musím utíkat. Nechci, aby mi někdo ubližoval.“

„Jak to myslíš?“

„Ty nejsi inkvizitor?“

Henry nechápavě vrtí hlavou. „Ne, já jsem Zlatokop Henry.“

Dívka je celá zmatená. Skloní hlavu. Asi předvádí nějakou letmou úklonu. Tiše odpovídá: „ Sidonia.“

Gaston se svalí na bok, lehá si na záda, vyplázne jazyk a kulí očima jako blázen.

Sidonia vyprskne smíchy. „Tak on nás chtěl zachránit, ne sežrat? Už nevím, co je pravda a co lež. To mučení mě připravilo asi o rozum. Přišla jsem o vše, čemu jsem mohla věřit. Ve městě nemůžu věřit nikomu. Všichni se bojí o svůj život. Jsou ochotní udělat cokoliv, aby sami neskončili v plamenech.“ Z jejích krásných očí, krásných jako oči plaché laně, vytryskne slza. Chce si ji utřít. Neví jak. Ve svých poraněných rukou svírá dítě.

Henry již stojí opět při ní. Utírá jí slzu. Obejme ji. „ Se mnou se bát nemusíš. Se mnou se ti nic zlého nestane.“

Sidonia se mu hluboce podívá do očí. „Už nevím, čemu mám věřit. Budu věřit tobě. Ale jestli mě zklameš, tak ti uteču.“