MARNA (Kapitola 3: Trnem v oku)

Po návratu na Zem se Henrymu změnil život. Nedokázal lhát a dělat kompromisy jako většina lidí. Zlo okolo bylo tak silné, že jediným únikem před ním byla příroda. V ní společně s MARNOU nabírali síly, aby mohli přežít nejtěžší okamžiky rozčarování z návratu. Zastrašování, vydírání a hrozby se měly stát Henryho denním chlebem. Nesouhlasil s režimem. Nazval ho „rudým terorem“ a vyslovil názor, že svoboda je jedině na západě. Stal se trnem v oku.

Nechtěl být jedním z bezpáteřních, kteří ohýbali svůj hřbet jen proto, aby mohli rychleji naplnit své kapsy. Tito lidé neuznávali morálku, byli ochotni kolaborovat se zločineckými poměry a rozhodli se Henryho vyčlenit na okraj společnosti. I mnoho dalších bojujících proti zvrácenému politickému systému trávilo své životy ve vězeních. Zažívali šikanu, ponižování, byli nuceni vykonávat práce v nebezpečných podmínkách. Henry často vtipkoval, když se stal, společně s ostatními odpůrci, za svoje neshrbené postoje muklem v uranových dolech. „Nejdříve jsem měl poznat vesmír, abych mohl poznat Zemi,“ říkával a zpod vousů vyloudil moudrý úsměv.

Henry byl ochraňován MARNOU. Tak byla do MARNY transformována všude přítomná negativní energie, zlo, bezpráví, krutost a nenávist. Podstata MARNY se změnila. Začala těžknout, tmavnout a její gelovorosolovitá konzistence nyní připomínala zkamenělé střepy.
Po posledním propuštění z vězení se Henry nedokázal příliš radovat. Stav MARNY byl vážný.

Henry se s očima plnýma slz zeptal MARNY: „Ty umíráš?“

Ne, já neumírám, umíráte vy, lidé. Jste prolezlí zákeřnou nemocí. Nemohu uzdravit celou planetu, pokud ji lidstvo vědomě ničí, nebo se k ní chová lhostejně. Mohu pomoci jen tomu, kdo si o mou pomoc sám řekne.

„MARNO a kdo pomůže tobě?“

Celé lidstvo musí pochopit, jaké zlo na sobě páchá. Má záchrana je vaší záchranou.

Henry se svými kamarády trempy putoval často na místa, kde byla příroda čistá. Kde trempové ctili morální hodnoty. Občas se zdálo, že MARNA světlá, je lehčí (nebo měkne), ale po návratu do větších měst její síla opět slábla.

Na přelomu osmdesátých a devadesátých let se stal malý zázrak. Zdálo se, že Sametová revoluce MARNU dostává do lepší kondice. Bylo patrné mírné nadnášení a přes tmavou měknoucí strukturu jasnější světelné záření. Bohužel tento stav trval jen několik let. Nepovedené privatizace, rozkrádání majetku, politické machinace a lidská nepoučitelnost způsobily další ztěžknutí a ztmavnutí MARNY.

Poslední slova MARNY Henrymu zněla:
Dokud nezčernám a nerozpadnu se v prach, tak věř, že stále zachraňuji lidi. Pohlcuji zlobu a nenávist, kterou lidé mezi sebou šíří jako infekci. Ulož mne nyní na místo svého dětství. Budu zde pomáhat potřebným. Budu je uzdravovat. To je má zkušenost. Takto má mise na Zemi není MARNÁ.