Prequel

Zlomený jako indiánský šíp si to mířím středem dlouhé ulice. Náměstím Zlatých Hor. Snažím se jít po přerušované čáře, což mě mate. Končím u levého nebo pravého obrubníku.
Zrovna se rozednívá. Mejdan u brášky se protáhl. Jedna bydlí ve spodní části náměstí. Chudák jeho žena Marta, ta musí být z té naší povedené rodinky pěkně na nervy.
Čeká mě nekonečně dlouhá štreka náměstím. Na křižovatce nesmím zapomenout odbočit doprava a vyštrachat až nahoru k okálům. Tam mám svůj vigvam já.

To nedám. Opírám se o značku zákaz zastavení. Ok… budu dodržovat předpisy. Nestojím. Nekymácím se. Rovnou se svalím pod nedaleký keř.
Aby mne neobtěžovaly bodavé paprsky sluníčka, stahuju si širák více do čela. Probouzí mne neustále šťouchání a dotazy. „Henry, žiješ?“
„Ano…žiju!“ zavrčím. Pak to za mne přebírá solidárně Gaston.

...A žiju si lépe než ti, kteří nyní spěchají do práce, na nákupy, na poštu, obšťastnit kamarádovi ženu nebo jsou jen vyvaleni v oknech.
Gaston nade mnou drží čestnou stáž, obejmu ho a sápu se s jeho pomocí na nohy.
Je před polednem. Cvrkot na náměstí se zrychluje. Stopro není víkend, to by tu nebyla ani noha.
Rozhlížím se dokola a lidé mi s úsměvem přejí dobré ráno.
Pokračuju ve své šou. Postavím se doprostřed silnice. Ukloním se do všech stran a vinšuju svým divákům slunce v duši.
Hledám na své ruce hodinky. Jsou fuč. Někdo mi je ukradl nebo jsem je ztratil. Popojdu dál a vidím hodiny kostela. Pro kontrolu kouknu i na hodiny radnice. Stal se zázrak. Dnes se výjimečně shodly, šlapou naprosto synchronizovaně.
„Co si zase vyváděl Henry?“ slyším dotazy zvědavců.
„Utužoval jsem rodinné vztahy. To víš, to se ČAS ZA ČAS musí.“ Chci říct víc, ale nemůžu.
Vše se kolem mne začne měnit. Vidím šedé barvy fasád domů ožívat. Nová okna se vrací do původních podob. Stromy a keře se zmenšují, pak se objeví vzrostlé na jiném místě a znovu se zmenšují. Silnice pod nohama je každým okamžikem jiná.
Zamotá se mi hlava. Stojím opět na stejném místě a kamarádi se mi smějí. „Henry už nepij!“ Souhlasně kývu. Celý zmatený se vytrácím postranními uličkami domů.

Studená sprcha. Asi včerejší lečo. Přetáhnu si na sebe čisté triko.
„Ty vole, co to bylo? Delirium tremens?“ ptám se sám sebe.
Nevydržím to. Nasoukám se do maskáčů, zašněruju kanady a letím na stejný flek. Kouknu se na hodiny kostela a radnice. Jsou v souhře.
„ČAS ZA ČAS“ opakuju stále dokola.

A jsem tam.
7. říjen 1938. Fanatický jásot. Komunistické oslavy prvního máje byly proti tomuto slabý čajíček. Do Zlatých Hor, vlastně Cukmantlu, přijíždí v otevřeném Mercedesu Vůdce.
„To je hustý“ říkám si. Trochu mi z toho šoku vyschlo v hrdle. Chci se napít, ale nemám sebou vůbec nic. „Gastone mizíme, než bude průser.“
Objevujeme se zpět v současnosti. Mířím ke Koruně. Objednám si u Lenky střik a vyklopím ho na stojáka u výčepu. „Ještě jednou?“ pokouší mě Lenka.
„Jasně.“
Popadnu drink a jdu si zážitek zrekapitulovat na zahrádku před Korunu.
Žuchnu na svou rezervačku. Kamarádi si přisedají.
„Henry, co nového?“ sondují.
Mávnu jen rukou a se smíchem pronesu: „Tomu stejně neuvěříte… a bylo by to na dlooouuuhé vyprávění!“