*Gabi + k.o. kapky I.*

Takže jsem před setkáním s ní držel v ruce jen kartu s několika skromnými údaji: pětadvacet let, svobodná, studentka, právě promovaná v žurnalistice a politologii. Jak už to u pacientek v tomto věku bývá, vstupuje ku mně nejenom nesměle a ostýchavě, ale navíc i trochu ustrašeně.

„Prosím, posaďte se. Jaké máte obtíže a jak vám mohu pomoci?“ uvítám středně štíhlou, sportovně oblečenou, černookou tmavovlásku, s elegantním účesem a nenápadným make-up. Přiléhavá halenka má skromně malý výstřih, pod nímž se rýsují plná ňadra. Útlé, mírně zaoblené boky doplňují celkový obraz na první pohled hezké mladé ženy, která jistě připoutávala zálibné pohledy mnohých studentů. Rozhlédne se, jako by se chtěla ujistit, že tu jsme jen my dva a sedá si s rukama pevně sepjatýma v klíně. Rozpačitě sklopené oči prozrazují, že jí asi nebude příjemné mluvit o svých intimních problémech, poněvadž je u ženského lékaře možná poprvé.

Něco mě nutí, že ji uchopím za ruce a povzbudivě říkám: “Chápu, že je vám asi zatěžko mi něco povědět, ale nestyďte se a zkuste to.“

„Je to v podstatě jednoduché, abych vám vysvětlila proč tu sedím právě před vámi, ale pro mě je to strašné!“ slyším konečně její první slova, která splývají s jejích rtů vzlykavě a jaksi kaskádovitě. Že by tohle hezké stvoření koktalo? Nemohu tomu věřit!

Se zřetelnou poruchou řeči pokračuje dál: „Včera večer jsme oslavovali v disco ukončení studia. Něco se přitom i popíjelo, až mi z toho všeho bylo horko. Musela jsem si venku na zahradě sednout na lavičku, kde mě náhle přepadla slabost. Nevím co se pak se mnou stalo. Když jsem se asi za hodinu probrala...“ odmlčí se a vidím, jak je jí obtížné dokončit svou zpověď „...bolela mě hlava a bylo mi zima. Ležela jsem přikrytá pouze svými šaty... a pod nimi... vůbec nic, ani podprsenka, nic. Pro mě to byl obrovský šok, když jsem si představila, jak se asi ukájel ten nebo možná i vícero těch, co mě svlékali A poněvadž nevím, co se mnou kromě toho ještě provedli..., proto jsem teď přišla za vámi“, přerušovaně a usilovně pronáší poslední slova a se slzami v očích na mě prosebně pohlédne. „Omluvte, prosím, že jsem se schválně ještě ani neumyla, než mě vyšetříte.“

Vím co tím vším myslí a s jakým asi sebezapřením mě o tom seznamuje. Plně si uvědomuji, jak opatrně s ní musím jednat, abych její trauma ještě nezhoršil.

Pečlivě ji vyšetřím a jsem rád, že ji mohu potěšit: „Neshledal jsem k vašemu štěstí nic závažného. Ten neznámý smilník vám zřejmě v nestřeženém okamžiku nakapal do limonády k.o. kapky, ale jinak se spokojil jenom s vaším spodním prádlem, poněvadž byl asi fetišista.“

Jako by znovu oživla: „Opravdu jste nic nenašel? Jsem tomu nesmírně ráda, ani nevíte jak. Představovala jsem si něco úplně jiného a jsem teď jako na novém světě“, říká to nyní naprosto plynule a bez zadrhávání. Uvědomuje si vůbec, že právě teď naráz přestala koktat?

„Srdečně vám děkuji, pane doktore. Jsem vám velmi vděčná. Moc jste mi pomohl! Mohu do budoucna zůstat vaší pacientkou? Mám k vám totiž velkou důvěru“ podává mi ruku a čeká, co jí odpovím. „Samozřejmě paní Gabi, mohu-li vám tak říkat?“ Když se přátelsky rozloučíme netuším, jak brzy se tu zase shledáme.
