*Stručně smutná soudnička*

Jak to začlo?
V den porodu manželku odvezli do porodnice rodiče o půl čtvrté ráno, já byl v práci. Chtěl jsem být u porodu, tak jsem tam kolem 11. dopoledne přijel. Před 12. hodinou se už blížil porod.

Kolikátý její porod to byl?
Třetí.

U všech třech jste byl?
Ne. První byl v roce 1989, to ještě nešlo. Při druhém v roce 1994 jsem taky nebyl, staral jsem se o syna. U třetího už jsem chtěl být. Šetřil jsem si dovolenou, že pak budu s nimi doma.

Kolik bylo hodin když zemřela?
Osm večer, sedm hodin po porodu. Bylo jí šestatřicet let.

Jak dlouho jste spolu byli?
Skoro osmnáct let, měli jsme pěkné manželství. Třetí dítě jsme chtěli. Při prvním jsem šel na vojnu. Při druhém jsem měl časově náročnou práci, byl jsem pořád pryč. Těšili jsme se, jak si třetího užijeme. A vidíte, najednou bác a všechno je pryč.

Co bylo pak?
Život se nám obrátil vzhůru nohama. Všechny nás to sebralo, zvláště děti. Chtěly mamku. Byly to bezesné noci. Nejhorší bylo prvního půl roku.

Jak s vámi potom jednali lékaři a vedení nemocnice?
Něco mi kolem toho řekli. Primář přiznal chybu, že na to měl přijít. A že půjde manželka na pitvu a bude to vyšetřovat ministerská komise tři až čtyři měsíce. Výsledky nakonec přišly až za rok! Tři dny po porodu jsem podal trestní oznámení. Pitva ukázala, že Jitka byla úplně zdravá. Příčinou smrti byla prasklina dělohy. Měl jsem se sejít s právníkem nemocnice, abychom si řekli, co a jak budeme řešit dál. Pak mi řekli, že právník neměl čas. Ještě žádali, abych to nemedializoval. Že by to vrhalo špatné světlo na nemocnici.

Omluvilo se vám vedení nemocnice?
Akorát řekli, že jim je to líto. Pozvali soudní znalce a ti naznali, že v nemocnici udělali chybu. I komise z ministerstva potvrdila, že udělali chybu. Zpráva komise vyznívala pro nemocnici ještě hůř. Primář pak říkal, že nebyl ani u porodu, přitom tam byl.

A soud?
Přišli jsme k němu s dětmi i mými rodiči. Chtěli jsme slyšet, jak se hájí a jaký bude rozsudek. Naše právnička ten den k soudu nemohla. Vůbec nás nepustili dovnitř, ani na rozsudek. Soudce jsem prosil, ať tam můžu jít aspoň já. Četl jsem už předtím všechny papíry, které se toho týkaly. Četly je i děti. Přesto jsem tam nemohl. To má člověk fakt pocit, že oni si rozhodují sami pro sebe a obyčejný člověk je nezajímá. Připadal jsem si tam jak onuce.

Ve kterém momentě jste se dozvěděl rozsudek?
Až později od právničky. Soud primáře zprostil viny. V rozsudku je psáno, že nějaké své chyby přiznávají, ale že to není na trestný čin.

Jak dnes žijete?
Dvě starší děti mám doma. Malá je u mých rodičů, protože chodím do práce. Je jí dva a čtvrt roku. Moje máma nám vaří a my si pereme, žehlíme. Děti mě ponoukají, abych to dotáhl do konce. Aby to nevyšumělo. Chci, aby hlavně děti dostaly nějaké odškodné. Jen peněz co už nás to všechno stálo, osmdesát až sto tisíc. To je samé ježdění, telefonování, musím platit právní služby, platil se pohřeb. Mimochodem manželku jsme pochovali v den jejích šestatřicátých narozenin. Muzikanti jí zahráli zadarmo.