Pátek

Musela jsem si dát horkou sprchu. Vážně hodně horkou. Už zas to na mě přišlo. Ta neutuchající touha po tom, to tady vše skoncovat. Navždy.

Myšlenky na smrt mě provází čím dál tím častějc. Většinou je zaženu učením. Jsem v posledním ročníku na střední, před maturou. Učitelé do nás hustí plno pitomostí, až mi jde hlava kolem. Ale jsem ráda, když se učím, nemusím přemýšlet nad těmi ostatními věcmi. Třeba jak nudný a jednotvárný život mám. Jak jsem prostě v háji.

Taky pomáhalo čtení. Jo, pomáhalo. Teď už ne. Je těžké najít autora, který má takový ten pohodový styl. Naposled jsem se uvolnila u Bukowského. Hollywood se to jmenovalo.

Dnes přinesla mamča od známé plno oblečení. Prý si mám se ségrou vybrat, co by se nám z toho líbilo, zbytek půjde na charitu nebo do popelnic, podle toho, zda se to bude chtít někomu balit do balíčků. Tím někdo jsem většinou já. A mně se většinou nechce. Takže šup s tím do popelnice. Ale bylo tam plno hezkých šatů, ty jsme si se ségrou schovaly, kdyby náhodou. Člověk nikdy neví, kdy se mu bude něco takového hodit. Jedny byly strašně hezké. Černé s drobnými kvítky a vespod byla krajka. Moc se mi líbily. Ale byly bez ramínek, takže nic pro mě. Jsem takový ten typ holky, co je drobná. I objem mého hrudníku je drobný. Jediné, co není drobné, jsou má lýtka. Prokristovy nohy, vážím necelých padesát kilo, a kdybych si ty lýtka uřízla, vážila bych tak polovinu. Jsou strašná, fakt že jo. Ségra je má taky takové, máme to po mamči. Ale ségra je celkově taková míň drobná… I ty šaty by jí byly dobré, má objemnější hrudník.

Zrovna čekám, až se mi stáhne další epizoda seriálu. Je to o takové ženské. Je děsně silná, ale svou sílu skrývá. Pracuje jako soukromé očko a hledá nějakého pána, co jí v minulosti provedl cosi špatného. Zatím jsem viděla dva díly. Třetí se mi stahuje, čtvrtý je na řadě hned po tom. U seriálů člověk taky nemusí moc přemýšlet, což se mi teď hodí. Ani ta sprcha moc nepomohla. Každou chvíli se asi rozbrečím. Už by se ten seriál měl fakt dostahovat.
Proti depce mi ještě pomáhal můj kocour. Během pěti let jsem vystřídala spoustu kocourů. První byl největší zlatíčko. Dostal ho brácha k narozkám před letními prázdninami, takové prťavé kotě. Měl tři týdny, neuměl pořádně ani chodit a i jíst jsem ho musela naučit. Díky tomu byl pak fakt přátelský. Tehdy nám řekli, že kdybychom si ho nevzali, tak by ho asi utopili.

Jenže já mám prostě pekelnou smůlu. Po prázdninách, když bylo před poutí, se ztratil. Prostě zmizel a už ho nikdo nikdy neviděl. A to podobné se nám pak přihodilo ještě s dalšími dvěma kocoury. A teď i tenhle. V pořadí čtvrtý. Vydržel nejdéle, rok a něco. Donesla mi ho spolužačka, když pán, který si ho měl původně vzít, dostal rakovinu. Kámoška nevěděla, co s kotětem dělat a vzpomněla si na mě, že kočku sháním. Tak mi ho přinesla v takové kartonové krabici.
Otec zuřil. Nesnáší kočky. U nás nemá skoro nikdo rád kočky, jen já a brácha.

Jmenoval se Beny.
Byl to fakt můj miláček. Děsně se mi po něm stýská. Tady mě nikdo nechápe. Když byl pryč asi dva dny a já se svěřila přátelům na netu, utěšovali mě takovými těmi kecmi, že se vrátí a podobně. Ale on se nevrátil, a asi ani nevrátí. Vždyť už je to čtrnáct dní. Bylo mi to hnedka jasné, ale jim to prostě nedošlo, ať jsem ji to vysvětlovala, jak jsem chtěla.

Čekala jsem, že mě pochopí aspoň jeden kamarád. Hodně dobrý kamarád. Kdyby bydlel blíž, asi by byl i něco víc než jen kamarád. Ale nechce vztah na dálku. Tak si je dál s tou svou, zatímco já se tu mučím žárlivostí.

Hrozně moc chci, abych si taky někoho našla a musel žárlit on. Aby věděl, jaké to je! Ale pro někoho, jako jsem já, se blbě hledá protějšek. Jsem prostě ten typ, co v pátek večer sedí doma a kouká na seriál. Chci si někoho najít, ale jak to mám udělat, když sedím jen doma, že. Ale prostě nikam ven se mi nechce. Popravdě, ani nemám s kým. Všichni mi akorát lezou na nervy.