"Něco"

Část I.
» autor: Ian
Ticho v kanceláři narušovalo pouze rytmické cvakání propisky v mé ruce. V rádoby ohlušující kanonádě se odrážela nervozita, hněv a frustrace. Tyto tři pocity se slili v jeden jediný, takřka hmatatelný a ve své podstatě oprávněný projev určitého vzdoru a uvědomění si, že takhle to nemá být. Moje ideje ztratili na lesku a na váze v konfrontaci s tvrdou realitou. Ta nemilosrdně fackovala všechny mé dosavadní představy o práci policisty, čímž bořila iluze a naivní sny. Vysmívala se mi jako se pouliční děvka vysmívá naivní školačce.
Seděl jsem za s vím pracovním stolem, navlečen do nepohodlné uniformy jako panenka, kterou právě vyndaly s police a posadily k čajovému dýchánku společně s medvědem. Za každou cenu jsem se snažil nevnímat štos lejster před sebou, jako by můj upřímný a dobře prezentovaný nezájem mohl donutit papír, aby se sám zmuchlal a vyhodil do koše.
Právě v těchto chvílích mi připadalo, že v šecha lejstra ze všech policejních stanic s celého Skotska se nějakým záhadným způsobem octla zde ve Wicku, rovnou na mém stole. Jakoby se celí policejní systém spikl a namířil svou bezdůvodnou zášť proti mně. Jednalo se přirozeně o nesmysl. Doufám.
Hněv a frustrace tedy pramenily s faktu, že jsem byl nucen celé dny rejdit propiskou po dokumentech a zanechávat nečitelné podpisy pod stěží srozumitelnými texty, jejichž korektně zpracovaný obsah mi byl cizí.
Zatím se mi nepodařilo plně proniknout do onoho systému a ztotožnit se s ním natolik, abych mohl porozumět všemu. Popravdě se to po mě z nějakého mě neznámého důvodu nevyžadovalo. Důležitý byl pouze můj podpis. Ten se stal do jisté míry nepostradatelným. Připadal jsem si jako diktátor, co podepisuje zdánlivou banalitu, aniž by věděl, že ta banalita je rozsudkem smrti. Za jiných okolností by mě tato morbidní představa přinutila k úsměvu. Dnes však ne.
Protože právě s dneškem souvisela nervozita. Nervozita vtělená do cvakotu okousané propisky mnou cloumala, svírala mne v zajetí kostnatého náručí. Definitivně jsem skoncoval s kouřením. Jako každý druhý měsíc, kdy jsem spadl do osidel slabé chvilky. S každým definitivním koncem jsem posouval hranici své vůle o kus dál. Byl to boj Davida s Goliášem, boj mezi Taťkou šmoulou a Godzillou. Nemusím vysvětlovat v jaké roli jsem se nacházel. Je to očividné. Až moc.
Nicméně slovo definitivně postrádalo v mém podání na významu. To že ho používám je projev namlouvání si upravené skutečnosti a obelhávání, dočasné obelhávání sebe sama. Žít ve lži je mnohem snazší než se postavit pravdě. Lež je úkryt. Je to možnost jak být někdo jiný. Lež má dlouhé, sakra dlouhé nohy.
Když na vás abstinenční příznaky upřou své naprosto imaginární, neexistující oči, snažíte se dělat vše, aby jste utekly z jejich zorného pole. Musíte zapomenout že vaše vůle postrádá proporce Dolfa Lundgrena a podobá se spíše přiteplené pápěrce s One Direction.
A tehdy to bylo vlastně poprvé, co jsem u láhev uviděl. Stála na okenním parapetu, zaprášená a toužící po mé zvědavosti. Skrze zelené sklo jsem zahlédl srolovaný papírek, ovázaný červenou stužkou. Ta láhev vyzařovala to podivné „Něco“, které nedokážete přesné popsat, pouze víte že tu je. To „Něco“ ve mně vyvolalo záchvěv smutku. Bylo to do jisté míry divné, uvědomíte-li si, že se mi chtělo brečet při pohledu na láhev. Měl jsem za to, že v důsledku nedostatku nikotinu v těle začínám být značně přecitlivělí a že ta láhev za to vlastně ani nemůže. Takže na tom teoreticky nic divného nebylo. Víceméně.
Každopádně mnou začala cloumat zvědavost. V hlavě se mi rojily obvyklé otázky: Co tu dělá? Kde se vzala? Proč mám pocit že mě to „Něco“ neustále pozoruje? Nutkavá potřeba láhev popadnout a vyndat lístek se rozbíjela právě o to „Něco“. Protože to „Něco hrálo roli tatínka, před jehož zrakem pijete své první pivo na oslavě osmnáctin a pořád si nemůžete zvyknout na to, že vás za to nemůže seřezat a že vás dokonce povzbuzuje.Je to neobvyklé. Přinejmenším.
Stane se vám někdy, že na něco upřeně zíráte, nevnímáte okolí a najednou se rozrazí dveře a mezi futry stojí můj nadřízený Marco? Nestane. Marco není díky bohu sériově vyráběn a tudíž máte velmi malou šanci se s ním setkat.
To že se to však nemůže stát vám, nijak neovlivňuje skutečnost že mě ano. Když se rozrazily dveře, i „Něco“ ztuhlo a přešlo s útočné pozice do obrané. Protože Marco byl stokilová hora svalů, člověk s přísnou tváří, obřím knírem a především člověk, co rád dával na obdiv ironii a sarkasmus, kterými se do všech, co se octly v jeho bezprostřední blízkosti, rád strefoval.
Dnes však jeho tvář postrádala obvyklou grimasu omezeného tupce a jeho knír se nepohnul nad jízlivím úsměvem, který vyčaroval pokaždé, když mě viděl. Právě naopak. Dnes se tvářil naprosto bezvýrazně, jako kus kamene nebo mramoru. Zdálo se, že si mě ani nevšiml. Kolébavým krokem přešel k okennímu parapetu, přiložil čelo na sklo, chvíli v této pozici setrval, poté prudce uskočil dozadu a dříve než jsem stačil nad jeho chováním otevřít v údivu ústa do kořán, rozeběhl se dvěma dunivými kroky a narazil do skla.


Pokračování příště.
Tipů: 0
» 15.11.15
» komentářů: 0
» čteno: 903(3)
» posláno: 0


Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Haiku o upírovi

© 2011 - 2024 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.