Píseň života

A je to tu zas.

Známá melodie mi zní v hlavě. Kamarád Wabi Daněk brouká moji srdcovku.
Jazykem narážím na místa v puse, kde kdysi rostly zuby. Jsou jako prázdnota v mém životě. Zbyly jen vzpomínky. Ploužím se Zlatými Horami od muzea směrem domů a slzy mi již vyschly.

Jedna instantní za Dělňák.

Hospoda hned u autobusové zastávky, plná cigaretového kouře, zahalujícího nejrůznější příběhy. Popelníky, ze kterých bys vajgly musel vyhazovat lopatou. Toalety si poznal podle smradu i potmě.
Místo, kde se propíjely výplaty a místo jenž mi sakra chybí jako jeden z mých předních zubů.

Přejíždím jazykem dál.

Pyšnili jsme se naší Ajfelovku. V devadesátých letech ale přišel nejdříve útlumový program těžebního průmyslu a pak nám ty svině ze shora nachcali přímo do ksichtu. Zbořili nejvyšší dominantu, hrdě vyčnívající a připomínající naši historii. Amputovali nám chloubu, pošpinili zbývající torzo hrdosti. Zbyly jen díry v zemi. Díry v srdci a díry v puse.
Tento zub už nemám, bolest ze ztráty však nepřestává.

Přejíždím jazykem po dásních a chci vyzpívat smutek za všechny chybějící zuby.
Pouštím si televizi na plné pecky. Přehlušuje můj zoufalý a nekončící žalozpěv.
Koukám tupě na reklamy. Fešné usměvavé důchodkyni drží běloskvoucí protéza díky kouzelné pastě.

Milá zlatá, to ti fakticky nesežeru.