Pandě

Mám mysl starce a duši dítěte. Se životem se vyrovnávám jen stěží. Každým dnem musím odolávat svému okolí, musím se čelem stavit k problémům. Měla bych si užívat dětských let, ale jak? Pro člověka, jako jsem já, v tomhle světě není místo. Pohybuji se mezi lidskými bestiemi, kterým nerozumím, a na vše se dívám skrz prsty, protože přímý pohled by mě srazil na kolena.
Poraďte, jak se z tohoto nekonečného kolotoče vymanit? Jak se postavit strachu? Lidé dávno zapomněli, co je to láska, štěstí, pokora a soucit. Všude je jen samý shon, na nic nikdo nemá čas. Honí se za sny, které blyštivě září v jejich myslích. Láká je sametový hlásek malých peněžitých potvor.
Společnost je zrůda. Mnoho lidí jí padlo do spárů. Nechci být jako oni, nechci se stát jen loutkou. Ale copak má křehká dívka nějakou naději? Jak by mohla neustále odolávat? Smyslem života přece není zapadnout mezi ostatní, ale vymanit se jim. Žít svůj vlastní život, a ne ten jejich. Tak proč to nikdo nechápe?!
Plynou hodiny, dny, měsíce a roky a nic se nemění. Za každým se táhne stín, který se chápe po ostatních. Probudit se do nového rána už není zázrak, nýbrž utrpení. Proto se upírám k temnotě, smrti. Ona jediná si nevybírá, je spravedlivým soudcem. Umí zachovat tajemství. Je to jediný přítel, který nelže, nějaká společnost je jí ukradená. To ona ví, jak zpřetrhat provázky a darovat svobodu.
Pravda leckdy bolí, a právě proto se jí tolik lidí vyhýbá. Dělají chybu, vlastnoručně tak podepisují svůj pakt s ďáblem – společností.
Změňte sebe a změníte společnost…