Vzpomínka na duben 2010

Jeleni troubí

Hledal jsem jakousi knihu, oči zavadily o album s letopočtem 1964. Neodolal jsem. Na první straně byla velká fotografie maturitní třídy. Dívám se na svěží tváře a jako mávnutím kouzelného proutku, jsem opět ve školní lavici.

Je fajn ho mít, je smutné ho ztratit.

Taky jste občas zákazníci Českých drah? A taky máte pocit, že si z vás ta společnost, pod vedením miliardářů, dělá srandu?

Vzpoměl jsem si na tuto povídku. Nedává žádnou odpověď. Spíš otázky. Ale je docela možné (skoro si myslím, že je to jisté), že bez upřímného hrábnutí do svého nitra, budeme pořád jen tvrdit to oblíbené-bla bla bla.

inspirací mi byla včerejší obědová pauza..

Věřím, že není člověka, kterému se v minulosti alespoň jednou nestal větší či menší trapas. Většina z nás tyto trapné průšvihy tají. Kdo by se chlubil. Je-li ale svědkem více lidí, těžko lze zabránit, aby se veselá historka nešířila všemi směry. Podobně, jako když vhodíte kamínek na klidnou hladinu rybníka.

Problém

A ty nás spas

Když je na co....

Jako nejmladší z nás kolegů, mám dnes svou víkendovou službu poprvé s naším primářem. Spoléhám se, že mi bude nápomocen radou i skutkem, kdybych se dostal nějak do ¨úzkých¨.

Věnováno Ch. B.

Nikdy nepovažujte párky za nebezpečné

Lidé si budují jeskyňky, v kterých chtějí přežít. Já tuhle iluzi nesdílím. To mám společné s undergroundem. Jim nestačí být vlastníky věcí. Jsou nám blízcí vůlí vyslovit to, co člověk vyslovit musí. Než by promluvil jinak, je lepší mlčet. Oni žijí ve společenství, ale každý je jiný, každý je samostatnou osobností. Spojuje je potřeba složitějšího, nekonzumního, nezprostředkovaného, nepřežvýkaného poznání. (Olga Havlová 1979)