Vyrůstala jsem v jedné malebné a světem zapomenuté hanácké dědině, kde se tak trochu zastavil čas a kde jsme si jako malí založili partu Bílých Tygrů. Psala jsem si deník a občas z toho vznikly takové "příhody". Napadlo mě, že by bylo fajn ukázat "světu", že i po roce 2000 ještě existovaly děti, které neseděly jen u počítače - a tohle je takový experiment. Příhodu "Jak jsme hráli na cestovatele" jsem napsala cca ve dvanácti, takže jsem tam jen opravila pravopis, stavbu nějakých vět a celkově zasahovala opravdu minimálně. Najde se někdo, kdo by mi poradil, jestli má smysl tuhle autenticky dětskou verzi nechat nebo na jejím základě napsat novou?

aneb nikdy neříkej nikdy

...

V této povídce jsem opět něco zažil osobně, něco vyposlechl a něco jsem si trochu "přikrášlil". Příznivci seriozní literatury nechť zváží pokračování v četbě.

O stavu v nestálu - zveřejňuji dopis Milana Lasici

Ze sedla na koňském hřbetě, jsem přesedl na malé prkénko a stal se myčem oken výškových budov.

O nenaplněné lásce 2011 a 2007

Inspirováno životem

Chlap z krátkých kalhot nevyroste.

Když ............

Srovnání

věnováno všem neúnavným přijímačům a vysílačkám...

O koloběhu

další střípek

Asi mne klepne

Kdysi dávno, velice dávno jsem pracoval na horském hotelu. Řev motorů se začal v horách rozléhat až o pár let později. Dovážel jsem s párem těžkých koní zavazadla hostů a proviant. Občas mě pomáhal domovník Honzík.

Krátké zamyšlení zda jet na běžky, či pěšky do ZOO nebo na chalupu či si jen o tom všem nechat zdát

Povídka hodně archívní, ale pořád aktuální. O Vánocích máme myslet především na druhé, ale některé dárky může člověk dát jenom sám sobě. Většinou ty nejcennější.