Kdysi dávno, velice dávno jsem pracoval na horském hotelu. Řev motorů se začal v horách rozléhat až o pár let později. Dovážel jsem s párem těžkých koní zavazadla hostů a proviant. Občas mě pomáhal domovník Honzík.

Povídka hodně archívní, ale pořád aktuální. O Vánocích máme myslet především na druhé, ale některé dárky může člověk dát jenom sám sobě. Většinou ty nejcennější.

Vyrůstala jsem v jedné malebné a světem zapomenuté hanácké dědině, kde se tak trochu zastavil čas a kde jsme si jako malí založili partu Bílých Tygrů. Psala jsem si deník a občas z toho vznikly takové "příhody". Napadlo mě, že by bylo fajn ukázat "světu", že i po roce 2000 ještě existovaly děti, které neseděly jen u počítače - a tohle je takový experiment. Příhodu "Jak jsme hráli na cestovatele" jsem napsala cca ve dvanácti, takže jsem tam jen opravila pravopis, stavbu nějakých vět a celkově zasahovala opravdu minimálně. Najde se někdo, kdo by mi poradil, jestli má smysl tuhle autenticky dětskou verzi nechat nebo na jejím základě napsat novou?

Loňského října "Čubík" vložil na Libres příspěvek s názvem "Národní kronika". Ve svém komentu jsem tehdy, mimo jiné, napsal, že někdy v březnu 2014 zde přispěju povídkou, kterou by třeba někdo mohl použít jako podklad pro záznam do zmíněné "Národní kroniky". Tímto tedy plním slib s dodatkem, že minimálně letos už nemám v úmyslu psát o podobných neveselých věcech.

věnováno všem neúnavným přijímačům a vysílačkám...

Někdy si říkám, jak ten život letí a vlastně než si to uvědomíme, tak jsme stáří a v důchodu a teprve tehdy nám dochází, že jsme buď v životě nic nedokázali anebo že jsme jej promarnili zbytečnosti jako většina ostatních. Ale já bych vám zde velice rád popsal, jak to všechno začalo a také jak to bude nejspíš třeba i pokračovat. Věřím, že se vám následující řádky a odstavce budou velice líbit a budou čtivé stejně tak jako celý text. Chtěl bych vám v následující povídce, popsat to nejdůležitější, to co každého maturanta vždy čeká po maturitě a také jeho velmi těžké, složité a také často dlouhé rozhodování jestli je to ta správná volba či nikoliv. Chtěl bych vám zde vyprávět, o životě a studiu na vysoké škole, kde zrovna já studuji. Tak se pohodlně usaďte do svých křesel, vezměte si do ruky šálek čaje či dobrého kafíčka a začneme.

Oblast Telefonica a neb kam až vede asertivita

Pomerančové perly

Ano, zázraky se dějí. Příběh který budu vyprávět se skutečně stal. V šedesátých letech minulého století kdy jsem se učil být jezdcem z povolání v dostihové stáji u trenéra Truhláře. Bylo mi šestnáct let a vážil jsem čtyřicet osm kilo.

plus volné pokračování - Beznadějný případ

...

další střípek

Inspirováno životem

Richard Graf pracoval jako justiční úředník v městské věznici. Mírně šedivějící pětačtyřicátník, otec tří dětí, jehož o několik let mladší manželka byla ředitelkou místního domova seniorů

V této povídce jsem opět něco zažil osobně, něco vyposlechl a něco jsem si trochu "přikrášlil". Příznivci seriozní literatury nechť zváží pokračování v četbě.

Když jsem Gabi sdělil, že v oné pro ni tak strašné noci ji neznámý fetišista pod vlivem k.o.kapek pouze zneužil, ale neznásilnil, ulehčilo se jí a naráz přestala koktat.

Ze sedla na koňském hřbetě, jsem přesedl na malé prkénko a stal se myčem oken výškových budov.

malá nevinná nevěra