Stalo se, před padesáti lety. Učitelka biologie a hypnoticky krásná žena, psala na tabuli základní body z dnešní hodiny a natahovala se, jako by věšela prádlo. Díky mému jednoduchému nápadu, se mechanizmus tabulí, při její přednášce, zasekl. Tím jsem jí donutil, aby v určitých momentech, při psaní na tabuli, přešla do dřepu, či stála na špičkách, jako baletka.

Ano, zázraky se dějí. Příběh který budu vyprávět se skutečně stal. V šedesátých letech minulého století kdy jsem se učil být jezdcem z povolání v dostihové stáji u trenéra Truhláře. Bylo mi šestnáct let a vážil jsem čtyřicet osm kilo.

Ze sedla na koňském hřbetě, jsem přesedl na malé prkénko a stal se myčem oken výškových budov.

Inspirováno životem

plus volné pokračování - Beznadějný případ

Vyrůstala jsem v jedné malebné a světem zapomenuté hanácké dědině, kde se tak trochu zastavil čas a kde jsme si jako malí založili partu Bílých Tygrů. Psala jsem si deník a občas z toho vznikly takové "příhody". Napadlo mě, že by bylo fajn ukázat "světu", že i po roce 2000 ještě existovaly děti, které neseděly jen u počítače - a tohle je takový experiment. Příhodu "Jak jsme hráli na cestovatele" jsem napsala cca ve dvanácti, takže jsem tam jen opravila pravopis, stavbu nějakých vět a celkově zasahovala opravdu minimálně. Najde se někdo, kdo by mi poradil, jestli má smysl tuhle autenticky dětskou verzi nechat nebo na jejím základě napsat novou?

Kdysi dávno, velice dávno jsem pracoval na horském hotelu. Řev motorů se začal v horách rozléhat až o pár let později. Dovážel jsem s párem těžkých koní zavazadla hostů a proviant. Občas mě pomáhal domovník Honzík.

V této povídce jsem opět něco zažil osobně, něco vyposlechl a něco jsem si trochu "přikrášlil". Příznivci seriozní literatury nechť zváží pokračování v četbě.

asi z toho bude sbírka - Andělé mezi lidma ...

Richard Graf pracoval jako justiční úředník v městské věznici. Mírně šedivějící pětačtyřicátník, otec tří dětí, jehož o několik let mladší manželka byla ředitelkou místního domova seniorů

Chlap z krátkých kalhot nevyroste.

Podle skutečnosti. :D

Potkávám se se svým vědomím a přemýšlím zda není lepší být v nevědomí

věnováno všem neúnavným přijímačům a vysílačkám...

další střípek

Nechat zmizet třeba Sochu svobody je docela slušný výkon hodný zaslouženého potlesku. Ale je to pořád nic ve srovnání s mnohem většími zázraky, které navíc umí dělat každý. A to ani nemusí být žádný Copperfield. Pojďme na to, lekce se začíná...