Domov.

Je fajn ho mít, je smutné ho ztratit.
» autor: bameka
Autobusové nádraží v Užhorodě, někdy na začátku léta roku 2002. Bělovlasý muž, jemuž by málokdo hádal přes devadesát let, ještě jednou obejme starou ženu, něco spolu tiše prohodí a pak nastoupí do autobusu.
Čeká ho pořádný kus cesty, protože jeho cílem není nic menšího než Praha. Ukáže řidiči jízdenku, kterou si zakoupil o den dříve a posadí se na určené místo k oknu. Usměje se na svoji sestru Margaretu a zamává ji. Jsou to takové smutné úsměvy starých lidí, jimž už sourozenci zemřeli a oni nevědí, jestli se též nevidí naposled. Jedenáct jich už odešlo na věčnost a oni dva zbývající se snaží potlačit myšlenky na to, kdo z nich bude na řadě teď. Ale moc se to nedaří.

Je po třetí hodině odpolední a autobus se dává do pohybu. Poslední úsměv a poslední zamávání. Muž ví, že pokud to jen trochu půjde, přijede tu za půl roku zase. Už dlouho tu pravidelně jezdí, přestože svůj domov má dávno stovky kilometrů daleko. Chvíli sleduje, jak se autobus prodírá ulicemi Užhorodu ven z města a pak se v myšlenkách vrací k jednomu loňskému rozhovoru, který mu stále nejde z hlavy.
To si na něj po velmi dlouhé době vzpomněli redaktoři jednoho sportovního časopisu a on jim v rozhovoru, mimo jiné, řekl, že ho již do Užhorodu vlastně nic netáhne. Když si pak ten článek četl, uvědomil si, že takhle to ve skutečnosti říct nechtěl. Jak by ho to sem mohlo netáhnout, když zde, obklopena krásnou přírodou, žila celá jeho rodina? Jen mu při tom rozhovoru zabylo líto, že tady kromě sestry již nikoho nemá. Ani kamarády. Vytištěný text však nešlo vzít zpět, o to víc ho ta slova mrzela.

V době jeho narození byla jeho vlastí Rakousko-Uherská monarchie a na úřadech na svůj lid shlížel císař František Josef I. Po jeho smrti nastoupil na trůn Karel I., jako občan Rakouska-Uherska zažil tedy dva císaře. Byl tehdy jenom malým klukem, kterého starosti monarchů vůbec nezajímaly. Ale že je jeho země účastníkem 1. světové války, toho si nemohl nevšimnout. Příliš mnoho rodin přicházelo o své živitele, příliš mnoho mužů se vracelo z válečné vřavy nenávratně zmrzačených. Nešlo nevidět nedostatek potravin i dalšího zboží, dříve zcela běžného.
Konec války přijali všichni s obrovskou úlevou. A po určité době politických zmatků bylo rovněž jasné, že Podkarpatská Rus již nemá svého císaře, ale prezidenta a že novou vlastí pro její obyvatele je Československá republika. Ale tehdy on ještě stále příliš nevnímal rozdíl mezi Františkem Josefem I. a T. G. Masarykem.
Mužovy vzpomínky jsou přerušeny příjezdem na ukrajinsko-slovenskou hranici ve Vyšném Nemeckém. Celní a pasová kontrola znamená minimálně hodinu zdržení. Už ji ale absolvoval tolikrát, že mu to ani nevadí. Jen doufá, že se celá procedura nezasekne na nějaké hlouposti. Celníci někdy dovedli být dost nepříjemní.

Autobus se konečně dává do pohybu a muž, teď již na území Slovenska, znovu zalituje svého loňského vyjádření ohledně Užhorodu a Podkarpatské Rusi. Pak ale tyto myšlenky zažene a chvíli se kochá nádhernou východoslovenskoui krajinou. Autobus míří k Michalovcům a pak k Popradu. Ale ten je ještě daleko.
Na co vzpomínal při příjezdu k ukrajinsko-slovenské hranici? Ach, ano, na prezidenta Masaryka. Zprvu o něm nevěděl vlastně vůbec nic. Ale když v polovině 20-tých let minulého století začal aktivně hrát fotbal, věděl už o něm docela dost. Celá Podkarpatská Rus byla za takového prezidenta ráda. Období mezi světovými válkami nebylo špatné. Nebylo bez chyb, ale dalo se svobodně žít. Jenže pak začal na západní straně československých hranic "úřadovat" Hitler a na východní straně Stalin. Prezident Masaryk zemřel a jeho nástupce, Edvard Beneš, to měl hodně těžké. Novodobá velmocenská politika se z území Československa nikdy nedělala. Schylovalo se k 2. světové válce...

Na muže padá únava. Však na ni má v jeho letech nárok. Ještě než dosáhnou Michalovců, usíná. Když se probudí, jsou v dáli vidět Tatry.
"Na Slovensku je krásně," bleskne mu hlavou. Co se zde najezdil jako fotbalista i poté, co s vrcholovým sportem skončil. Na co to myslel předtím než usnul?
Ano, schylovalo se k válce. "Mnichov", za pár měsíců zánik Československé republiky a za dalších pár měsíců začátek 2. světové války. Nebyla to lehká doba. Ale přežil. Zažil a přežil. Přišla vytoužená svoboda, jen ta rodná vlast byla už zase jiná. Podkarpatskou Rus "osvobodili" Sověti a Československu už ji nevrátili. Teď je součástí Ukrajiny a československá už asi nikdy nebude, protože už není ani Československo. Málo na tom, co nám vzal Stalin. Zbytek Československa jsme si rozpárali sami, dobrovolně. Zřejmě z úcty k tomu, zač v obou světových válkách umírali Češi, Slováci, Moravané, Slezané i Rusíni.
"Mám já to smůlu na pravý domov," pomyslí si muž trochu trpce. "Napřed na mě na úřadech shlížejí císařové, pak všichni českoslovenští prezidenti a nakonec jen čeští prezidenti. Jaká radost! Radost s nádechem pláče."

Vysoké Tatry jsou už coby kamenem dohodil. Ale pohled na ně není moc impozantní, protože se silně šeří a navíc není jasno. Autobus zastavuje v Popradu a cestující mají chvilku na protáhnutí kostí. Pokračuje se za půl hodiny. Na nejvyšší slovenské pohoří už padla tma a moc toho není vidět ani podél silnice. A tak je tu příležitost ještě trochu vzpomínat.
Po válce už byl s aktivním fotbalem konec. "Byl jsem prostě dalším z takové té "ztracené fotbalové generace", jako třeba Pepi Bican," uvažuje muž, ale pocit hořkosti z toho již dávno nemá. Mohl se alespoň věnovat další činnosti, kterou měl velmi rád - učitelskému řemeslu. A vykonával ho dlouho. Až do roku 1971.
"Nakonec, prožil jsem docela dlouhý a zajímavý život," pomyslí si a cítí, že na něj znovu jde únava. Podruhé na delší dobu usíná.

Probouzí se až na slovensko-české hranici na Bumbálce, zhruba dvě hodiny po půlnoci. Tady je zdržení minimální, tak akorát na kratičkou návštěvu toalety. A pak už se sjíždí z kopce dolů.
"Tak už jsem doma, v Česku," konstatuje v duchu, ale hned se skoro vylekaně opraví. "Probůh, vlastně na Moravě! A na hranici Valašského království!"
Dobře ví, že to království je docela vydařená recese. Jenže celý svět je jakýsi bláznivý. Za nějakých padesát, sto let - bude to stále recese nebo skutečnost?
Ještě pořád je tma, ale nechce se mu spát. Avšak ani přemýšlet. A tak ve stavu mezi bděním a sněním projedou Olomoucí a za již plného světla zemskou moravsko-českou hranici. Krajina se dá zase pěkně pozorovat a před nimi je už jen poslední zastavení na dlouhé cestě - Hradec Králové. V tu chvíli jsou již mnozí z dlouhé cesty dost unavení, ale do cíle je naštěstí jen kousek. Praha vítá cestující okolo deváté hodiny. Vzhledem k délce cesty je to výborný čas.

Na trochu nejistých nohách vystoupí muž z autobusu. Hned si všimne skupinky mladých lidí, kteří se asi třicet metrů od něj o něco prudce hádají. Tak prudce, že dokonce dost hrubě vrazí do nějaké starší ženy a na chvilku ji ta skupinka zcela pohltí. Vzápětí ji však uvolňují ze svého sevření a dokonce se ji ještě omlouvají.
Pak rychle mizí a za pár desítek vteřin je slyšet zoufalý hlas té ženy: "Panebože, oni mě okradli. Pomozte mi někdo, prosím vás."
Dva příslušníci policie, kteří její volání zaslechli z opačné strany autobusového nádraží, se k ní ihned rozbíhají.

"No jo, jsem doma," zamumlá si muž pro sebe a vydá se se svým zavazadlem k zastávce MHD.


Říkal jsem si, s jakým vyprávěním vstoupit na Libres. A dospěl jsem k rozhodnutí: S úplně obyčejným o neobyčejném člověku. A trochu mi v tom rozhodnutí pomohl jeden opasek.

Muž, o kterém jsem psal, se jmenoval Alexa Bokšay. Rusín, narozený v roce 1911 ve Vyšných Lazech, nedaleko Užhorodu. Fotbalový svět si ho spojuje hlavně se dvěma kluby. SK Slavií Praha, kde přestoupil jako náhrada za pomalu končícího legendárního golmana Františka Pláničku. A předtím jako golmana SK Rusj Užhorod. S tímto klubem si jeden rok zahrál celostátní (československou) první ligu a v historii československého vrcholového fotbalu by se podobně zajímavých klubů moc nenašlo.

Říkalo se jim "létající učitelé", protože SK Rusj Užhorod začal jako první občas používat letadlo i na vnitrostátní utkání. A létající učitelé proto, že až devět fotbalistů ze základní jedenáctky tuto profesi vykonávalo.
Ale šťastná hvězda na nebi pro tento klub nesvítila. S rozpadem Československa po "Mnichovu" SK Rusj zanikl a už nikdy nebyl obnoven. A jakési prokletí jako by padlo i na podstatnou část jeho fotbalistů.
Andrej Bendas nepřežil válku a padl jako československý voják v bojích na Dukle.
Michal Škiriak válčil na opačné straně - v maďarské armádě. Ani jemu nebylo souzeno přežít. Padl u Stalingradu.
Dva bývalí hráči SK Rusj zemřeli při autonehodách. Jeden uhořel na Slovensku, druhý zahynul až v daleké Americe.
Dalšího zabil vlastní syn se snachou. A jeden se štěstím přežil deset let sovětských gulagů. Prostě, na jeden klub trochu moc smůly.

A Alexa Bokšay? V roce 1938 ho československá armáda povolala do služby a on se ocitl na rodné Podkarpatské Rusi. Mezi "Mnichovem" a koncem roku se účastnil obranných a ústupových bojů proti Maďarům. V roce 1939 byl demobilizován a v nesvobodném Protektorátu Čechy a Morava se vrátil v dresu SK Slavia Praha k milovanému fotbalu. V roce 1943 při něm utrpěl vážné zranění a pak už to herně nikdy nebylo to, co dříve. Na konci války se aktivně zapojil do ozbrojeného povstání v Praze. Po roce 1945 ještě pár let pracoval okolo fotbalu, ale nakonec se začal naplno věnovat jen kantořině. Vydržel u ní až do začátku sedmdesátých let minulého století. Možná učil i někoho z vás, pražských, a třeba jste ani nevěděli, s jak zajímavým člověkem přicházíte do styku. Alexa Bokšay zemřel v roce 2007 a nedočkal se tak knihy, kterou o něm napsal Tomáš Pilát - ALEXA BOKŠAY, gentleman trávníků a školních tříd. Kdo máte zájem, zkuste přečíst. Jen na okraj podotýkám, že celé tohle mé dílko je výsledkem zpracování informací z jiných zdrojů, zveřejněných různou formou a v různém časovém období. A samozřejmě nechybí trocha mé vlastní fantazie.

Na Alexu Bokšaye jsem si vzpomněl ze dvou příčin. Tou první byl fakt, že i já jsem měl tu čest poznat kantora, který vyučoval na Podkarpatské Rusi a údajně přežil i německý koncentrák.
Když jsme jako kluci měli ve škole už příliš velké "roupy", neváhal zout svůj nazouvák a podrážkou nás pořádně přetáhnout po vrchu hlavy. Ale zvláštní věc. Vždycky jsme věděli, že jsme ten trest "vyfasovali" za něco a po právu. A cítili jsme, že nás ten trestající má svým kantorským způsobem rád. V životě jsem proti němu neslyšel křivé slovo. Stručně řečeno - PAN UČITEL. A myslím, že učitelská praxe na Podkarpatské Rusi byla jistým způsobem nenahraditelná.

A ta druhá příčina? To ten zmiňovaný opasek. Byl dědův, četnický. Pochází z meziválečného období a přezka se státním znakem připomíná, že ten stojící medvěd je tam za Podkarpatskou Rus. I když tam nikdy nesloužil, jako příslušník prvorepublikových ozbrojených složek měl děda v popisu práce chránit území Československé republiky a jeho obyvatele. Tedy i Podkarpatskou Rus a Rusíny.

Všem známý sled událostí nedovolil, abychom se vzájemně poznávali déle, než nějakých dvacet let. Škoda.
Tipů: 8
» 14.01.12
» komentářů: 9
» čteno: 627(17)
» posláno: 0


» 14.01.2012 - 18:32
Moc pěkná povídka.
» 15.01.2012 - 18:19
umělec2: Dík. Pokud mé psaní občas zaujme, budu rád.
» 15.01.2012 - 18:34
No, vstoupils ve velkém stylu. Nemíval jsem čas na pořádné čtení v posledních letech, a tak mi nepochybně uniklo dost pozoruhodných děl a autorů... škoda.
Nicméně, dílo je to výborné.
» 17.01.2012 - 13:33
Paulmatthiole: Paule, dík za koment, který ještě trochu upřesním. Moje maličkost má funkci jen jakéhosi bezvýznamného průvodce při literárních cestách do minulosti. Ve velkém stylu (ať už pozitivním nebo negativním) působili hlavně ti, o nichž píšu ve svých sportovních povídkách.
» 18.01.2012 - 11:17
Fotbal není zrovna tím, co bych musel. Ale ten příběh je zajímavý a hezly psaný. Ok
» 18.01.2012 - 13:49
vavaoko: Ok je i to, že nemusíš fotbal. Takových čtenářů je spousta a já s tím počítám. V této věci se musím přizpůsobovat já. Proto se snažím tento sport předkládat tak, aby v něm čtenář neviděl jenom suchopárnou statistiku. Ahoj.
» 23.01.2012 - 19:02
zajímavé a poučné...díky
» 27.01.2012 - 22:04
Poutavě napsané!
» 02.02.2012 - 22:56
jo, tohle můžu i ve velkých dávkách...... a možná i studenti žurnalistiky, by to měli mít povinné..... tohle je počteníčko.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Následující: S trochou fantazie.

© 2011 - 2019 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Patos

Ty nejlepší útržky z každodenního, místy bláznivého, života.

Ladič pian

Ladíme, opravujeme, provádíme posudky klavírů a pianin.