Lovy beze zbraní

21.září

Nad lesy hučí podzimní vítr.
Sedíme v krytém posedu asi čtyři metry vysokém, pod námi je mýtina, v jednom okénku máme připravenou kameru, pod nohama hromádku dek, káblíků, rozložený stativ, baterku, objektivy a krabičku cigaret.
Už čtvrtou hodinu propátráváme očima každý metr žloutnoucí trávy pod námi, každý převis větví, vzrušuje nás každá hnědá skvrna, kterých je v podzimním lese tolik, každé prasknutí větvičky, třesknutí větve o větev.
-Slyšíš? – vzrušeně šeptám Vlastíkovi, který se dívá z druhého okénka.
Napjatě posloucháme. Slyšíme však jen bunování padajících žaludů, které prší z mohutných dubů, pomalu zlátnoucích v podvečerním světle.
-Nic! – říká Vlastík a tiskne oko k hledáčku kamery.
-Poslouchej! – říkám znova a beru do ruky dalekohled.
Zdálky jako by se na paseku snášelo vzdálené hřmění, nedokončená a mroucí fanfára, neklid.
Nad hlavami nám zakřičí sojka, ta věčná strážkyně lesa. Přejíždím očima po pasece, na pařezu objevuji párek divokých holubů, na malém doubku poznávám žlunu, která si svým dlouhým zobákem pod červenou čepičkou čachrá zeleň svých letek, v trávě jsou roztroušeny desítky pohybujících se černých teček, drozdi, kteří se tu shromáždili snad k poslední večerní siestě před svou cestou na jih.
A znova to vzdálené zatroubení, bručivé a hasnoucí, topící se v lesích kdesi daleko za Hlubokou. Letadlo, myslím si.
-To není letadlo! – čte mi myšlenky Vlastík. – To jsou oni! –
Oni. Jeleni. Jeleni, za kterými jsme sem přijeli.
A skutečně.
Troubení se ozývá i z druhé strany, pak zase z té původní a nalevo, a napravo, vzdálené, bližší a zase vzdálené.
Lesy kolem nás jsou v půlhodině prostoupeny hlasem jejich říje, vzdáleným rykem jejich touhy, hřměním, detonacemi, temným bručením a vítězným, neurvalým křikem.
Na mýtinu i les už padá tma.
Z kaštanového hájku se plíží mlha, která se rozlévá do zátok mýtiny jako chapadlo chobotnice.
Vysoko na obloze pod vycházejícími hvězdami blikají červená světýlka letadla.
Po příčkách žebříku za námi někdo tiše a opatrně stoupá.
V příšeří rozeznávám tvář Slávy Štochla. Fotoaparáty si nechal dole pod posedem – stejně je už tma.
Tiskne mi mlčky rameno. A zasedne k nám.
Jeleni troubí. Blíž a blíž, snad sto, sto padesát metrů od nás.
Posloucháme.
-To je ta nejkrásnější hudba… - zašeptá Sláva.
Na stříšce posedu drapkají drobnými krůčky ptáci.
Jelení říje začala.


25. září

Pátý den na posedu. Pátý den toulek lesy, podle potoků nad kterými se valí mlha, pasekami, v jejíchž zažloutlých travách se perleťově třpytí napjaté obrazy pavučin, pátý den, ve kterém chvílemi vychází chladnoucí a ostré podzimní slunce, aby za chvíli ustoupilo drobnému mrholení a později hustému dešti. Pátý den napjatého čekání, bloudění přes vývraty a rokliny, pátý den šepotu a utajovaných slov, kdy je kamera kdykoliv a kdekoliv připravena a oči si už zvykly na příšeří houštin.
Sedíme s kamerou na vetchém, nekrytém posedu, který pod naší vahou praská.
Heřman je nemocný. Vidím v jeho očích svit horečky, nemluví, na čele má krůpěje potu. Angína, nebo chřipka.
Před chvílí začali troubit.
Pak jsem zahlédl jednoho samotáře, mohutný kus, který se na okamžik objevil dole, zvedl svou hlavu s rozsochatým parožím a ve dvou vteřinách zmizel jako stín v hlubině smrkového mlází.
Zapaluji sirku.
-Máme špatný vítr! – říkám Heřmanovi a dívám se do plamínku, který uskakuje doleva.
-Možná přijdou shora! – odpovídá Heřman a tiskne si k nosu kapesník.
Hodina, druhá, vytrvalý ťukot padajících žaludů, pohybující se slunce, nové stíny a nově objevované mýtiny v jeho měnícím se světle, troubení jelenů, křiknutí sojky, stříbrné tlesknutí holubích křídel, krápot deště a zase slunce a třetí hodina skoro podvečer.
A nový a nový hučivý přelet letadla nad lesy.
A náhlé zašustnění suché trávy kdesi vzadu za posedem.
Přišli shora. Jsou na pasece. Šest laní a statný dvanácterák. Laně se zdviženými hlavami a ostražitými slechy jistí pachy lesa. Ženich je obchází ladným, sebejistým a vlastnickým krokem. Potom zvedá hlavu a troubí.
Tisknu Heřmanovi rameno. Cítím jeho horkost, slyším slabounké vrčení kamery.
A pak prudký praskot a horečný dech pod námi, skoky v trávě, lámání větví. Přímo zpod posedu se k rodinné idylce žene uragán. Šestnácterák, paroží sklopené na hřbet. Vřítí se mezi laně a divokým pohledem si prohlíží svého soka. Sklání hlavu, koruna lodyh hrábne výhružně svými ostrými výsadami v travinách.
Laně ztuhnou, jako by byly na pozadí lesa vystřiženy z papíru.
Uběhlo několik vteřin. Dvanácterák se vzpamatuje. Vyráží kupředu. Laně za ním.
A on, šestnácterák, se vtiskne do prchajícího stáda, tlačí se bokem na svého soupeře, třeskne paroh o paroh, oba se ztrácejí mezi běžícími laněmi, jejichž paroží vévodí nad masou prchajících těl, která se ztrácejí v listí a větvích.
Ani nedýcháme. Heřman má oko vtisknuté do hledáčku kamery, která se teprve teď zastavuje.

Obrací se ke mně, chce něco říci.
Ale nedořekne. Znovu ztuhne v pohybu a znovu míří objektivem.
Na opuštěné jeviště pod námi vbíhá další jelen, mladý špičák. Chvíli se rozhlíží, jako by hledal právě uplynulý výjev.
Přibíhají další dva – opět špičáci. Všichni tři se k sobě tisknou těly, očichávají se, ohlížejí se směrem, kudy zmizelo stádo, ve kterém jsou právě teď dva vládci. Radí se, radí se jako dva venkovští chlapci u muziky, kterým starší chasníci odvedly děvčata. Ta drzost! Ale smíme jít za nimi? Neudělají nám nic? Nevyplatí nás? Ale jsme už přece skoro dospělí.
A tak jdou. Žene je zvědavost, jdou jeden za druhým, pěkně v šňůrce, tři mladí vzrušení špičáčci, kteří chtějí poznat tajemství lásky, ukryté tam někde na konci jelení stezky. Zastavují se, otálejí, ale jdou. Mizí nám z očí.
Oba s Heřmanem myslíme zřejmě na totéž. Obrací se ke mně a usmívá se. V očích, lesklých horečkou, mu hrají hvězdičky.
Chce mi něco říct, ale nedořekne.
Dovolí si teď to, co musel celé odpoledne vší silou potlačovat.
Kýchne. A ještě jednou. A ještě jednou. V tichu lesa to zní jako výstřel z pušky.
A nad pasekou znovu burácí letadlo.