Příběh jedné noci

Moje porodnické zkušenosti jsou dosud minimální. Vždyť to ještě není tak dlouho, co jsem promoval. Teorii mám sice v malíčku, ale prakticky ji uplatnit, to je něco úplně jiného. Čili mám trému, poněvadž si nejsem jistý, jak před svým šéfem obstojím v kritické situaci, o kterých na porodním sále nebývá nouze.

Po sobotní odpolední vizitě je všude klid, což mě láká k tomu, abych si na služebním pokoji po celodenním zápřahu odpočinul, než budu muset nějak zasáhnout. Uléhám na gauč a napadá mě, jak bych se asi rozhodl, kdyby...

„Máme trochu divný příjem, přijďte prosím!“ přetrhne sálová asistentka moje úvahy. Divný příjem? Jako bych si jej sám přivolal!

Na sále mě s napětím očekává mírně vyděšená druhorodička. Má rodit až za dva týdny, ale odpoledne prý ji přepadly bolesti v pravém podbřišku, jdoucí až vysoko do podžebří. Neví, zda se třeba nejedná o předčasný porod, proto přišla. Prohmatávám zvětšené břicho na místě, které obvykle nebývá při porodu bolestivé. Úzkostlivě očekává, co se ode mne dozví.

„Musím se ještě poradit s kolegou chirurgem, protože na porod to zatím nevypadá, paní“, říkám jí neurčitě, ačkoliv mám podezření na zánět slepého střeva. „Pak se rozhodne, zda zůstanete naší nebo jejich pacientkou.“ Nechápavě kroutí hlavou, zřejmě jsem ji zklamal.

Než se domluvím s chirurgem, seznamuji svého primáře s tím, co se děje a jaká je moje předběžná diagnóza.
„Samozřejmě ho musíš přivolat, aby se rozhodlo, zda operovat nebo ne. Jejich asistent je natolik zkušený, že mu lze důvěřovat a zařiď se pak podle něho“, schvaluje šéf můj úmysl, ale zůstává dále na primárce u svých písemností. Zřejmě mne tak nutí naučit se jednat samostatně.

Službumající kolega z chirurgie je zástupcem primáře už několik let a je o něm známo, že je diagnosticky velmi přesný. Proto se obávám, že se mnou bude jednat jako vševědoucí učitel s nevědoucím žáčkem. Navíc když ještě vím, že v osobním styku s mladšími kolegy dává svou funkci důrazně najevo. Letmo si vzpomínám na Davida s Goliášem a cítím, jak mi slábnou kolena. Nezbývá mi ale, než mu zavolat:

„Pane asistente, buďte prosím tak laskav a přijďte nám skonzultovat právě přijatou těhotnou. Má bolesti břicha, ale o porod se nejedná, má ještě dva týdny čas.¨
„Nu a to si nemůžete pomoci sami? Už ji viděl tvůj primář?¨ vychrlí na mě. Jasně vnímám, že mi jen tak snadno nevyhoví.
„Náš primář dává přednost vám, než se ujmeme pacientky my“, nedám se odbýt. Nejprve mlčí, zřejmě přemýšlí. Pak se přece jen smiluje: „Tak dobrá, počkej na mě, přijdu za chvíli. Musím ještě něco zařídit“, odpovídá mi ne zrovna ochotně.

Pacientku vyšetří zběžně a rychle uzavírá: „Pokud jsi myslel, že se jedná o appendicitidu, tak se mýlíš. Vyřiď svému primáři, že může být v klidu"..

Přece se ale jen tak nedám a namítnu: „A proč si myslíte, pane asistente, že se mýlím?“ Zřejmě jsem však píchl do vosího hnízda.

Zhluboka se nadechne a ironicky mi chce dát najevo, že mu jako medicinské embryo nemohu odporovat: „Protože nejsem chirurgem teprve od včerejška!“ vystřelí na mě rezolutně a rázně odchází.Uvědomuji si, že situace se stává pro mě i pro pacientku neuspokojivou a jdu se raději s primářem znovu poradit.

Vyslechne mě a utěšuje: „Jen klid, hochu. Sleduj a vyčkej, jak se to bude dál vyvíjet. Jak to začlo, tak to může zase i skončit. Když ne, pak na to podíváme zblízka¨, míní tím zřejmě operaci. Vracím se na porodní sál a připadám si, jako sám voják v poli.

„Co tedy se mnou uděláte?“ vítá mě bolestmi zkroušená. Bolestivé příznaky jsou teď zřetelnější a podporují tak moji předběžnou, chirurgem odmítnutou diagnózu. Nevím, co jí mám odpovědět, sám to ještě přesně nevím.

„Zatím nezbývá nic jiného, než vyčkávat, paní. Nejpozději do rána to budete mít za sebou“, poklepu jí povzbudivě na rameno, avšak pochybuji, že jsem ji uspokojil. Potřebuji se v klidu nad tím vším zamyslet a zamířím si to na služební pokoj.

„Máme dva další příjmy na sále, přijďte prosím“, rozkazuje mi znovu dotěrný telefon.
Znovu tedy na sál. Kromě dvou nových vidím, jak právě moje první pacientka tak křečovitě zvrací, že je v obličeji až modrá. Proto se rozhoduji tuhle neujasněnou záležitost definitivně ukončit: „Vyřiďte panu asistentovi, že ho žádám, aby znovu přišel“, nařizuji asistentce než začnu vyšetřovat obě nově příchozí. Naštěstí u nich nenacházím zatím nic zneklidňujícího.

„Tak copak se děje, hochu, že mě zase voláš?“ vřítí se chirurg na sál a jde rovnou k naší problematické pacientce.

„Veškeré příznaky appendicitidy v těhotenství jsou přesvědčivě pozitivní, pane asistente, takže si myslím, že se operaci nelze vyhnout“, zdůrazňuji závěrečná slova. Mlčenlivě znovu prohmatává břicho a sleduje přitom, jak pacientka reaguje.

„Kolik takových úspěšných diagnóz už máš za sebou?“ tázavě na mě pohlédne. Jeho provokativní otázka mě uvádí do varu: „Asi tolik jako vy, když jste kdysi byl tak krátce na oddělení, jako teď já!“ úmyslně vyhrocuji.

Zdá se, že si pomalu uvědomuje, že mu v nastávající noci nedopřeji, aby se řádně vyspal. Nerozmýšlí se dál a nazlobeně rozhodne: „Tak aby bylo jasno, jdeme na věc, a to hned!“

Operaci jsem jenom přihlížel, poněvadž oba porody už se mezitím rozběhly. Bylo mi zadostiučiněním, když jsem uviděl vyoperovaný, zřetelně zanícený červovitý přívěsek slepého střeva. Operatér zarputile mlčel. Ani jediným slovem nekomentoval, že jsem měl pravdu.

Pacientka zůstala na chirurgii, poněvadž těhotenství bylo v klidu a mně tím ubyla jedna starost. Zbývající dvě odrodily bez problémů okolo půlnoci. Než jsem si mohl dopřát zasloužilého spánku, šel jsem se ještě ujistit, zda naše původně sporná pacientka je konečně bez obtíží.

„Pod obvazem to ještě mírně bolí, ale po těch bolestech, co jsem měla u vás, už ani zdání“, říká mi teď už spokojená a tiskne mi vděčně ruce. Abych zabránil, že začne předčasně rodit, naordinuji ještě infuzi s příslušnými léky, popřeji dobrou noc a na služebním pokoji ulehčeně vklouznu do postele.

Okolo čtvrté hodiny ráno budíček: „Chtějí nám vrátit naši večerní operantku. Bude prý asi rodit i když jí stále ještě kape infuze.“

Zjišťuji, že kromě bolesti v operačním řezu má i pravidelné a vydatné děložní stahy. Není tím nikterak nadšená. Přiznávám si, že můj preventivní léčebný úmysl se nezdařil a proto se přizpůsobuji:

„Rodit o dva týdny předčasně není nic tragického, maminko. Hlavně, že se včas operovalo. Vzhledem k operační ráně vám teď pevně utáhneme bříško a porod ukončíme přísavným zvonem. Nemusíte přitom zbytečně tlačit.“ Vidím, že mi důvěřuje. Záhy nato ji odměním holčičkou, která váží pouze o něco méně, než obvykle.

Ač nevyspalý, nemám na spánek ani pomyšlení. V sedm hodin ráno referuji primářovi: „Všechno je okay. Appendix zavčas odstraněn a rodička sice porodila předčasně, ale bez problémů.“ Chce to vědět trochu podrobněji a rád mu vyhovuji.

Jsem přitom spokojen, že se mně, dosud nezkušenému začátečníkovi, v uplynulé noci podařilo nejenom prosadit vlastní mínění, ale i dokázat, že je pravdivé. Ve spletitých mezilidských vztazích to nebývá vždy snadné.