15 minut slávy

Jak řekl Andy Warhol, přijde doba, kdy si každý zažije svých patnáct minut slávy.
Asi nejsem standardní příklad. Svých minut slávy jsem zažil, myslím, více než patnáct. A několikrát. A mám pocit, že to hned tak neskončí.

Je to pět let, co jsem založil se svým psem Gastonem hornické muzeum. Loni se oficiálně stalo městským muzeem Zlatých Hor.

Jsou to tři roky, co jsme s kamarády na městském koupališti zorganizovali závody v rýžování zlata. Nyní budeme ve Zlatých Horách pořádat mistrovství Evropy!

Dnes to bude poprvé, kdy se osobně setkám s Havlem. Je to první prezident, kterého si můžu vážit. On moc dobře ví ocogou.

Otáčím rýžovací pánví před zlatohorskou radnicí. Zástupy lidí nevidí na dno mé pracovní pomůcky. Nemohou spatřit záři maličkého kousku zlata. Vidí jeho. Vidí Václava Havla. Jeho osobnost prozářila dnešní den. Prozářila kroniku města Zlatých Hor. Je to první velká osobnost, která po Hitlerovi navštívila prdel světa- mé milované Zlaté Hory.
Tehdy tady stály zástupy převážně německého obyvatelstva a vítaly svého Vůdce. Dnes zde netrpělivě přešlapují davy „novodobých starousedlíků“. Trvalo víc než půl století, aby je hlava státu osobně přivítala v novém domově. Ti komunističtí prezidenti si na to čas neudělali. Přijel až Havel.

Nacházíme společně kousek zlata na dně pánve. Předávám ho Havlovi se slovy „Tady máte něco málo do státní pokladny.“ Havel se směje jako kluk. V očích se mu září optimismus nebo možná odlesk zlatěnky. Odpoví mi „Henry, tento malý kousek nás asi nezachrání. Přeji ale všem zlatokopům úspěšné rýžování na vašem mistrovství Evropy “.

Zavírá moji dlaň s kouskem vyrýžovaného zlata. Dar, jenž by si každý jiný smrtelník okamžitě sbalil do kapsy, mi věnuje zpět. Havel je formát. Daroval mi naději.
Nepřijel zde rabovat.
Přivezl radost.
Podpořil všechny nadšence k objevování zapomínaných tradic regionu.

Zdá se, že nakonec měl ten pošuk Warhol recht.
Bylo to nachlup 15 minut!