Princezna

Vracím se na místo svých vzpomínek. Na místo, poskytující mi v těžkých okamžicích útočiště před okolním světem. Kamenitá úzká cesta, lemovaná mohutnými stromy, vede za kostelem až nahoru k hřbitovu.
Pozoruju jak přede mnou cupitá. Přemýšlím jak vnímá svět. Můj syn.

Bylo mi odepřeno vidět jeho první krůčky. Ale už jsem z kriminálu doma. Nestačím se divit. Ten ale vyrostl! Děti v jeho věku se ještě vozí v kočárcích. Z toho jeho si nějaký smrad vyrobil motokáru. Zdeňka už nový nesháněla. Nechává prcka chodit nebo si jej zavěsí na krk jako opičku.
Jsme již na zlatohorském hřbitově. Čekám na synovu reakci.
Rozhlíží se a pak si to šine cestičkami přímo k hrobce Alberta Förstera. Zakladatele kamenického průmyslu na Jesenicku. Hrobka se podobá antickému chrámu. Střechu podpírají v popředí dvě sochy žen z bílého mramoru a dále deset pilířů z černé žuly. Prosklená střecha propouští změkčené světlo. Obraz mého malého syna a díla velkého sochaře Engelberta Kapse se spojují v jeden celek. Ukládá se mi navždy do mé paměti.
Syn se na mne otočí a ukazuje na hrobku. „Princezna?“ptá se. Nejdříve nechápu. Co tím myslí? Pak mi to dojde. „Ano, to je zámek a bydlí v něm princezna.“
Začne pobíhat dokola. Rozpláče se. „Co je? Co se děje?“ snažím se zjistit důvod jeho změny chování. Naznačuje, že chce do hrobky. Hledá neexistující dveře. Vyprávím mu, že dveře se objeví a otevřou přesně o půlnoci. Tato hororová informace ho kupodivu uklidní.

Doma večer před spaním, si začne obouvat boty. „Co je ?“ ptám se.
Radostí se mu rozzáří oči a vykřikne „Princezna!“
Chytá mne za ruku a táhne ke dveřím.

Musím se smát. Noc na hřbitově ho neděsí. Už se těším až svého syna vezmu na jeho první trampský potlach.