Obě(je)tí zlé doby

Nastala tehdy zlá doba. Od té dnešní se vlastně ani tolik nelišila, ale přišla ekonomická krize, na kterou spousta lidí nebyla připravena. Zadlužovali se, ztráceli svá pracovní místa, začali pít, nebo dokonce páchat sebevraždy, mávali brokovnicí před exekutory, kterým naopak nastaly zlaté výnosné časy, s tím, že „je odprásknou, pokud zabaví byť jen jedinou věc jejich majetku“, podepisovali stále nové a nové smlouvy na půjčky srážející je níže a níže, až nakonec skončili na úplném dně, z něhož nevedla cesta zpátky.
Nebylo to však to dno, ze kterého se s lehkostí opět odrazíte nahoru – někdy rychle vystřelíte, někdy jen pozvolna stoupáte, ale každá cesta vzhůru, byť sebepomalejší, je i tak stále tím příjemným pocitem, že se vzdalujete všem sračkám ničícím vaši mysl, vaše tělo, vaši duši – bylo to dno plné bahna, do kterého se boříte po kolena. Bahna smrdícího mrtvými těly, které vás požírá jako bažina.
Nenávist k politikům, kteří odhlasovali zdražit vše, co se dalo, pro odvrácení bankrotu státní kasy, nabývala na maximu, občané začali více držet pospolu a nevraživost a zloba šla cítit z každého z nich na dlouhé míle.
4 rady, jak ven z krize:
1. Jednejte neprodleně. Hledejte praktické řešení. Pokud něco uděláte a nefunguje to, vymyslete další postup. Někde to řešení musí být.
2. Nemá smysl hledat lidi, kteří jsou na tom hůř než Vy.
3. Pobrečte si, pokud pokus nevyjde, pláč uvolní emoce. A když Váš mozek nebudou blokovat strach, bolest nebo panika, určitě vymyslíte další možnost řešení.
4. V této situaci se snažte být praktičtí, ptejte se sami sebe, „co můžu udělat? Co by mi právě teď mohlo pomoci?“ A zkoušejte další řešení.
Kdysi jsem narazil na tento článek a pozastavil se nad jeho obsahem. Přišel mi vážně k smíchu a dohnal mě k myšlence, zda by se jím vůbec někdo řídil. Zda se jím vůbec řídí dotyčný autor.
„Kašli na to, že tě ženská podvedla/že jsi ztratil práci/že jsi přišel o všechny peníze/že…, uvidíš, že ti brzy bude lépe“, říkává se druhým často povzbudivě do doby, než se ocitnete na jejich místech a zjišťujete, že „brzy bude lépe“ je najednou vzdáleno hrozně daleko. Není na dosah, není viditelné, není hmatatelné. Snažit se tyto věci změnit, i když přitom víte a vidíte, jak marné úsilí vynakládáte, je často ještě horší než se s danou situací prostě smířit. Slzy to nespraví. Drogy to nespraví. Chlast to nespraví, i když dobře chutná. Není horší věc než si uvědomit a přiznat či zjistit, že jste najednou k ničemu. Je těžké s tímto vědomím usínat… a ještě horší je se s ním ráno probouzet…

Mně bylo třiadvacet, měl jsem čerstvě po maturitě a užíval si své poslední prázdniny. Vyhazov ze střední školy kvůli záškoláctví a drogám ze mne udělal věčného studenta, jak mi spousta lidí posměšně připomínala, ale nakonec jsem si dlouhá léta strávená ve školních lavicích vynahradil nejlepším maturitním vysvědčením z celé třídy, i když mí spolužáci tehdy byli o tři, někteří i o čtyři roky mladší než já.
Našel jsem si práci v místní výrobně Lega, jakožto z nouze ctnost a poslední možnost a příležitost vydělat si nějaké peníze. Stával jsem denně až u pěti špinavých a hlučných mašin, přebíhal od jedné ke druhé a skládal do kartonů výrobky, které se po vyjetí z formy pomalu posunovaly po pásu.
Práce mne unavovala. Byla jednotvárná, přes léto obrovská a dlouhá výrobní hala připomínala saunu – teplota vzduchu často stoupala až ke čtyřicítkám - jelikož penězi vyčleněnými na zavedení klimatizace se dotovaly výstavby nových kanceláří pro kravaťáky, ředitele a jim přiřazené prsaté sekretářky, jejichž pracovní preference, nacházející se mezi hrudníkem a klínem, bohatě zastiňovaly jejich mentální neschopnost zvládat kvalitně potřebnou práci.
Jistě si tak tedy dokážete představit, jaká hierarchie a buzerace zde panovala. Úplný Kocourkov, který však musel být brán naprosto vážně, protože tak navenek vypadal – Velká prosperující firma se spokojenými zaměstnanci a zákazníky – VELKÉ HOVNO!
Jako pracovník jedné místní agentury (všechna stálá místa byla totiž napevno obsazena) jsem neměl nárok na zdravotní pojištění… na dovolenou… na názor či obhajobu v situacích, kdy mně mistr vyčítal různá porušení předpisů, jako bylo pojídání svačiny nebo popíjení vody mimo přestávku, nebo prohození pár slov s jedním ze „spolubojovníků“. Vždy jsem vzdoroval. Vždy jsem byl v opozici. Nikdy mi nic nepřišili, žádné pokuty ve formě stržení určité částky z mého platu se nikdy nekonaly.

Po roce jsem však tuto práci a celou situaci kolem přestával zvládat. Dlouhé a únavné pracovní doby, dvanácti i šestnáctihodinové směny (bez předepsané půlhodinové pauzy na občerstvení) den co den, i dva či tři týdny bez přestání, mě pomalu zabíjely zaživa.
Připadal jsem si jako žoldák, ubohý otrok, jako robot, kterému kape olej, korodují součástky, odpadávají kusy plechu a přehřívají se drátky. Nespal jsem, nejedl, jen chlastal a polykal Diazepamy.
O půl páté ráno vstát z postele, vyčistit zuby, obléknout se, zamknout dveře a vyjít pěšky do práce, o půl šesté odpíchnout příchod, odpracovat si bez přestávky svou šestnácihodinovku do deseti večer, poté odpíchnout odchod, v jedenáct dojít domů, vlézt si do vany, vyčistit zuby, převléknout se do pyžama, o půlnoci otevřít lednici, vytáhnout pár lahváčů s pivem, zapnout televizi, ve dvě ráno polknout několik Diazepamů, do půl páté ležet přikrytý tenkou dekou a zírat tupě do zdi a poté následně vstát a opět jít na šestnáct hodin vykonávat něco prospěšného pro naši úžasnou společnost.
Za posledních deset dnů jsem shodil čtrnáct kilo. Vypadal jsem jako mrtvola. Obyčejná cesta na záchod a zpět mi trvala i půl hodiny. Vykašlal jsem se na jakoukoliv hygienu. Nezvládal jsem to. Smrdělo mi z úst. Smrděl jsem potem. Smrděl jsem čistým průserem celé této situace. V práci jsem kolaboval čím dál častěji, ať už únavou nebo následkem záchvatů z depresí. Mozek vypnul a jako na setrvačnost ovládal jen nejdůležitější příkazy: Dej plastové kýble do kartonu. Zde se podepiš. Zkus se napít. Běž se vykadit. Obleč se. Zkus usnout. Zajdi ke svému psychologovi. Tento poslední nápad se mi zdál být tím nejlepším. Zavolal jsem mu. Mohl jsem dojít hned další den na dvě odpoledne. Až se zhrozil, když mne spatřil.
Potřeboval jsem vypnout. Bylo mi trapně. Kolik lidí muselo, musí nebo bude muset pracovat podobně? Spousta… Většina mých spolupracovníků dřela stejným způsobem jako já, dokonce i ve větší míře… a všichni, nejen oni, to zvládali a zvládají se ctí, bravurou a sebezapřením a já je za to ve své mysli nesmírně obdivoval. Jste borci! Všichni! To jen já jsem politováníhodná sračka!

Doktor mne chápal. Znal mne příliš dlouho, snad šest sedm let. Znal mne víc než kdokoliv jiný. Znal mne víc, než jsem se znal já sám.
„Měl byste dát výpověď,“ radil mi tehdy. „Potřebujete si trochu odpočinout. Potřebujete klid a poté i jinou práci.“
„Nemůžu,“ šeptal jsem. Jakékoliv vyřčené slovo mne vyčerpávalo. Dýchání, mrknutí oka, pohyb ústy… i to chlastání mi bralo zbytky sil.
„Jak dlouho jste ke mně šel?“
„Vyšel jsem… v jednu…“
Doktor se podíval na nástěnné hodiny. Ukazovaly čtvrt na tři.
„Máte to ke mně necelý kilometr. Chcete mi opravdu říct, že v tomto stavu budete chodit na dvanáctihodinové šichty, když ujdete trasu ze svého bytu ke mně za šedesát minut? Jak chcete nabrat síly? Jíte vůbec? Kolik vážíte? Vypadáte hrozně!“
„Padesát…osm…kilo. Chci… prostě… jen… nějaké… prášky,“ zašeptal jsem opět prosebně.
„Já vám žádné předepsat nemůžu, jsem psycholog, ne psychiatr. Vystavím vám neschopenku. Alespoň na týden. Pořádně se vyspěte, nikam nechoďte, jen jezte, pijte hodně tekutin a zbytečně se nestresujte, to vám také moc nepřidá. A hlavně… člověče… okoupejte se. Hrozně smrdíte a vypadáte jako chodící reklama na koncentrační tábor.“
Povídali jsme si ještě chvíli, blížil se konec mé návštěvy. Ptal se na spoustu dalších věcí, na které jsem však neměl příliš náladu odpovídat. Ale i přesto jsem byl rád, že jsem jej navštívil. Byl to vážně dobrý chlap. Narodil se sedmého dubna, stejně jako já, jen o pár let dřív. I taková maličkost vás přinutí tomu chlápkovi ještě více věřit. A já mu naprosto věřil. Párkrát mě napadlo se s ním opít. Smál jsem se té představě:
„Včera jsem se zpil do němoty se svým psychoušem. V hospodě jsme pak balili párek mladých ženských, docela se nám to dařilo.
„Jak se živíte?“ zeptala by se ho jedna z nich.
„Já jsem psycholog,“ odpověděl by.
„Ooooooh,“ jen by to obdivně zašumělo.
„A vy? Vy jste jeho kolega?“ obrátila by se na mne.
„Ne… já jsem jeho pacient.“
Bylo by to fajn…

Dobelhal jsem se zpět do bytu. Smrděl zatuchlinou. Zpoceným oblečením, zbytky jídla, které jsem se za poslední dny marně pokoušel sníst, neumytým nádobím, zvětralým pivem. Svou přítomností jsem přidal trochu smradu do mlýna.
Na týden jsem měl od práce pokoj. Vedoucímu agentury zavolal můj psycholog a já mu byl za to vděčný. Sám bych zavolat asi nedokázal, nezvládl bych to. Omluvil mě a vysvětlil mu mé potíže. Vedoucí to vzal s klidem. Otroků čekajících na volné pracovní místo byla spousta. Když padne jeden, nahradí se jiným. Nic se nestane, nezmění. Nikdo se nebude vůbec na nic ptát. Vážně… skoro jako ve válce.
V prvních pár dnech nenastala žádná změna. Do žaludku, který se scvrkl do velikosti burského ořechu, šlo těžko nacpat jakékoliv sousto. Břicho mě bolelo. Bolelo mě vlastně celé tělo. Při dalším belhání se na toaletu jsem čekal, kdy se mé kosti roztříští na padrť. Popíjel jsem vodu z dvoulitrové plastové lahve. Příjemně osvěžila mé popraskané rty.
Nikdo mě nenavštěvoval. Byl jsem rád. Potřeboval jsem klid a nechtěl jsem poslouchat lítostivá slova, nechtěl jsem vnímat vyčítavé pohledy možných návštěv na můj špinavý a smradlavý brloh, nechtěl jsem, aby jej někdo uklízel za mne ani jsem nechtěl být násilím či v dobrém posílán do horké vany, ani být jinak opečováván. Samotáři se mají stejně nejlépe. Žijí si a umírají po svém, hezky v klidu ve svém malém prázdném hnízdě.

„Nemohla bych být sama. Samota je zlá věc,“ říkávala mi má bývalá přítelkyně. „Mám ráda lidi, mám ráda děti, potřebuji se bavit a chodit do společnosti. Nabíjí mě to energií a pozitivní náladou, mám radost z důvodů se usmívat.“
Já takový nebyl. Ani jsem vlastně takový nechtěl být. Někdo se rodí, aby svůj život prožil jako květina. Roste a roste pod dohledem ostatních, kteří čekají, jak se vyvine. Rozvine se do krásného květu a všichni jen obdivně zírají a čichají, stále a stále dokola se nechávají opíjet tou omamnou vůní a krásou a nemůžou se jí nabažit. A pláčou, když pomalu usychá, a až její život skončí, vkládají ji do herbáře, aby si uchovali vzpomínky na ni na věčné časy. A já jsem jako obyčejný bodlák. Bez vůně, bez barev, odpuzující a odstrašující svým vzhledem a trny, které píchají při možném doteku. Od počátku až po konec jsem stále jen plevelem, nepotřebným a škodlivým, v lepším případě volně rostoucím, v tom horším vytrhnuvším i s hlubokými kořeny a spálen. Ale jsem to já. Nepotřebuji kvést do sta barev a vonět pro ostatní. Nechci jim však ani škodit. Chci jen nechat volně růst… bez fanfár a pozornosti…

Čtvrtý den doma. Začínal jsem jíst. Jogurty a měkké pečivo mi příjemně plnily žaludek. Vláknina pomáhala. I barva mého obličeje začínala ztrácet na mrtvolném vzhledu. Dlouho jsem spával. I čtrnáct hodin v kuse. Po dlouhých měsících jsem se opravdu konečně dobře vyspal. Koupal jsem se. Česal se. Oblékal do čistého oblečení, zatímco špinavým jsem plnil obsah své staré pračky. Pomalu jsem se pokoušel uklidit všechen nepořádek. Okna dokořán pouštěla do mého bytu příjemně teplé sluneční paprsky. Cítil jsem, jak hladí mou tvář a kreslí po lících růžovými pastelkami. Čerstvý vzduch vynášel všechen zápach do okolí a rozprašoval ho na miliony voňavých atomů. Dýchat najednou bylo tak příjemné…
Sedmý den doma. Psycholog měl ze mne na kontrole radost. Nabral jsem opět pár kilo na váze, občas se mi podařilo i usmát, cesta z bytu do ordinace netrvala tak dlouho jako před týdnem.
„Opravdu jste si to nerozmyslel? Ta práce vás ničí. Vidíte to sám. Zkuste se, prosím, ve vlastním zájmu poohlédnout po něčem jiném. Jste mladý muž, nemůžete – a snad ani nechcete! – dopadnout špatně.“
„Jistě, pane doktore, pokusím se.“
To odpoledne jsem přemýšlel nad výpovědí. Věděl jsem, že dříve či později se dostanu do stejné situace, ze které jsem se právě trochu vyhrabal. Chtěl jsem volně růst… nechtěl jsem však volně hnít… Ano… dám výpověď… snad se dočkám pochopení, jak od vedoucího, tak i od rodiny…
Vzal jsem noviny a šel na záchod. Na předposlední straně byl vytištěn krátký vtip:
- Jak se pozná absolutní alkoholik?
- ???
- Nosí si s sebou pivo i na záchod!
Podíval jsem se na rozpitou láhev stojící vedle mé pravé nohy…
„Sakra…“