Hank

Věnováno Ch. B.
Seděl jsem u špinavého baru v jednom z pajzlů uprostřed Los Angeles a chlastal studené pivo s Henrym Chinaskim. Z jukeboxu hrál Louis Jordan a v černobílé televizi běžel přímý přenos z dostihového závodiště. Právě se dobíhal čtvrtý závod.
„Utíkej! Běž! Utíkej, sakra!“ křičel Hank a bušil pěstí do stolu. Měl vsazeno.
„Do prdele… Zase jsem si pivem polil košili, už toho mám, kurva, dost,“ zamumlal, aby zamaskoval naštvání z prohry několika dalších desítek dolarů. Favorit, na kterého vsadil, doběhl až na čtvrtém místě.
„Hele, Hanku… jaké to je?“
„Co máš na mysli, mladej?“ zeptal se, když odtrhl oči od televize. Měl ve tváři zvláštní posmutnělý výraz. Myslím, že s výsledkem dostihu to nemělo nic společného. Zapálil si cigaretu bez filtru a držel ji za stopku dvěma prsty se špinavými nehty.
„Dělat to, co ty. Chlastat, psát, chodit makat na poštu, sázet na dostihy, píchat holky, chlastat, psát, sázet, chlastat, píchat, makat na poštu, chlastat…“
„Chtěl bys bejt jako já, co…“
„Jo, Hanku, chtěl…“
„Ser na to, chlape… Kolik ti je?“
„Šestadvacet.“
Hank se hlasitě rozesmál a ukázal mi tak své zkažené žluté zuby. „Čoveče, seš magor! Seš příliš mladej na to, abys chtěl bejt jako já, příliš mladej na to žít posranej život! Příliš mladej na nucenou autodestrukci.“
„Každý tě bere, Hanku, pro nás jsi frajer.“
„Frajer pracující na poště, frajer se žaludečníma vředama o velikosti pomeranče a hnusným ksichtem plným jebáků, frajer, co nemá prachy na to, aby se moh konečně pořádně najíst… Nebejt psacího stroje, byl bych mrtvej. Uchlastal bych se touhle lacinou sračkou…“
„Nejsem na tom o moc líp.“
„Protože seš magor, už sem ti to říkal. Nemáš se o moc líp, protože se nechceš mít o moc líp. Ser na to, jestli já se mám špatně. Ser na to, že chceš bejt jako já. Ser na to, co se o mně píše. Je to na hovno. Chceš mi tím snad vzdát hold? Chceš mít prázdný břicho a ožírat se jen proto, že to prožívala i tvá modla, sám slavnej a velectěnej alkáč a píchač ženskejch, Hank Chinaski? Co o mně víš, mladej? Čets o mně?“
„Čtu o vás každý den, Mistře.“
„Běž do prdele s Mistrem a tím zasraným vykáním. Hele, ty blbej parchante, něco ti řeknu. Je polovina dvacátýho století. Každá děvka tam venku má bobra mezi nohama i v podpaží, každýmu seš úplně fuk, nemá cenu čekat na lepší časy nebo v ně věřit. Šlápneš do hovna, otřeš ho o patník a o pár kroků později šlápneš zas do dalšího. Podívej se ven. Do tý džungle plný šedejch mrakodrapů. Nebezpečí číhá na každým rohu a sám ho ani nedokážeš pojmenovat, protože nevíš, jak vypadá a odkud se může ukázat. Ale víš, že sakra existuje. Ty máš jiný možnosti, seš mladej, seš dobrej a talentovanej, seš o desítky let napřed, máš na to. A holkám tam u vás kundy jinak voněj. A není nic lepšího než je jen dlouze a hluboko lízat. Užít si a vychutnat ten pocit, když vidíš ženskou, jak se napíná ve svalech, když jí projedeš jazykem klín odspodu až nahoru. A pak si s ní můžeš dělat co chceš. Stane se tvou otrokyní, tvým autíčkem na dálkový ovládání, aspoň na těch pár desítek minut, protože po zbytek času ovládá ona tebe, jasný? Tak sem to aspoň pochopil já, myslím, že to tak prostě je. Potřebuju jen chlastat, psát, sázet na dostihy a píchat. Neříkám, že mi to stačí. Ale díky tomu aspoň trochu funguju, chápeš. Pak přežiju i tuhle podělanou dobu a práci.“
„A co potřebuji já?“
„Ty potřebuješ dostat přes držku.“
„Proč?“
„Protože chlastáš moc pomalu.“
Exnul jsem naráz půl sklenice a objednal si další pivo.
„Vidíš… Tak je to lepší.“
„Nejsem jediný, kdo se tě snaží napodobit, Hanku. Je nás spousta takových. Spousta lidí věří v Ježíše a na jeho počest se nechávají křižovat, aby pocítili stejnou bolest jako on. Spousta lidí věří v tebe…“
„…a tak se snaží žít jako já? Taková blbost! V co věříš ty?“
„V obojí…“
„Chlapče, seš vážně mladej a blbej…Jó, jasně, věř si v Ježíše, pokud ti to něco dá. Každej ať si věří v co chce, mně je to jedno. Jen se, sakra, nesnaž skončit jako já. Já nejsem tvůj Mesiáš, já pro tebe na kříži netrpěl, já trpěl pro jiný věci. Abych zachránil sám sebe, ne celý to podělaný lidstvo kolem. Nesedím po jeho pravici s flaškou v ruce a druhou kolem jeho ramen tam nahoře na nebi a nekoukám na to, jak si ničíš život. Já tě nespasím ani nebudu zázrakem zastavovat auta, až půjdeš nalitej přes rušnou silnici. Piš, chlastej s mírou, občas si dej špeka, ale nic tvrdýho – vidíš, co to s tebou dělá - pracuj, ale tak, abys nezmagořil, ženský nevyhledávej, ale taky se jim nevyhejbej. Sám víš, že bez nich to nejde. Stačí, když se na tebe nějaká jen podívá a hned máš z toho světa a života lepší pocit. Píchání, hádky, nevěry, dárky, házení po sobě talíři a zase to píchání, to všechno k tomu patří. Sou to ženský a bez nich by to tu bylo o hovně…“
„Dáš mi nějakou radu, Hanku?“
„Jo, mladej… a to si pamatuj. Svět nespasíš, pokud nespasíš sebe samotnýho. Nemůžeš věřit v lepší život, pokud nebudeš věřit v sebe. A hlavně… nikdy nechtěj žít tak, abys byl jako ostatní, ale žij tak, aby ostatní chtěli bejt jako ty…“
„Do prdele…“
„Jo… vystihls to dobře. A nepřevracej radu, kterou jsem ti dal. Já nežil pro to, aby mne ostatní napodobovali. Seru na ostatní. Ty na to máš. Máš na víc, než se stát novodobým Hankem Chinaskim, je ti to jasný? Fajn. Buď jím. Ale, sakra, ostatní si z tebe musej sednout na prdel kvůli tomu, jak přemejšlíš, co cejtíš a vnímáš a co píšeš, ne kvůli tomu, že je přechlastáš nebo sníš jednu čokoládovou tyčinku denně, jako sem to dělal já, jasný? A teď už půjdu. Stejně ti zvoní telefon.“
„Cože?“
„Říkám, že ti zvoní mobilní telefon.“
„Jaký telefon? Vždyť je začátek padesátých let! Vždyť ještě mobil neexistuje!“
„Na nočním stolku ti zvoní telefon, blbče! Já padám. A nezapomeň, co jsem ti řek´…“ rozloučil se Hank, nasedl do svého vozu zaparkovaného vedle baru, projel klíčovou dírkou u hlavních dveří a zmizel.
„Co to, sakra…“

Vtom jsem otevřel oči. Mobilní telefon na nočním stolku zvonil ostošest. Zamžikal jsem. Ničemu jsem nerozuměl. Šílený sen…
„Co je…“ zachraptěl jsem do telefonu, aniž bych se podíval na jméno volajícího.
„Hlásím příjem, v sedm večer u mě probíhá party. Otec odjel s přítelkyní do lázní a vrací se až za tři dny. Na nic se neptej, nic neřeš ani nenos, holky, chlast, tráva a chlebíčky budou k dispozici,“ ozval se ze sluchátka hlas natěšeného Ondry, evidentně volajícího pod vlivem omamných látek. Pro něj tak typické... Nabídku jsem nemohl odmítnout. Bylo sobotní odpoledne a já stejně neměl žádné plány.
„Poměr ženských a chlapů?“ zeptal jsem se.
„Asi dvě ku jedné.“
Spokojeně jsem se usmál. „V sedm jsem tam jako na koni!“

Seděl jsem na posteli s lahváčem v ruce a hypnotizoval hodiny. Velká ručička se pomalu blížila ke dvanáctce, aby ohlásila čtvrtou odpolední. Dopil jsem pivo, svlékl se a rychle vběhl do koupelny pod sprchu. Zapomněl jsem odpustit teplou vodu a proud studené mne zasáhl do hrudníku. Překvapeně jsem sebou cuknul a namířil sprchovou hadici k odtoku ve vaně. Netrvalo dlouho a voda zvýšila teplotu o pár desítek stupňů. Horká pára zamlžila malé naprasklé zrcadlo nad umyvadlem. Osprchoval jsem se rychle, i když nebylo kam spěchat. Utřel jsem ručníkem sebe i zamlžené zrcadlo, vyčistil si zuby a pokusil se učesat. Mé nepoddajné vlasy se však kroutily na všechny strany a brzy jsem tak tento pokus vzdal. Oblékl jsem se do jednoho z mála posledních kusů čistého oblečení, které jsem ve skříni našel, do kapes u kalhot zastrčil mobilní telefon, klíče a peněženku a vyrazil směrem do nonstopu U Tomáše, abych zabil více než dvě hodiny zbývajícího času.
U Tomáše byl klasicky klid. Pár místních opilců hrálo v rohu místnosti karty, ostatně jako každý den. Dvě holky kolem osmnácti se pokoušely hrát kulečník a samy sobě se smály po každém nepovedeném strku. Sedl jsem si k baru a mávl na výčepního.
„Tome, jednu jedenáctku, prosím tě.“
„Hned to bude.“
Přinesl mi pivo natočené přesně na míru, bohatě řetízkující a s hustou pěnou.
„Kam se chystáš? Vypadáš nějak nóbl.“ Jeho hlas nezněl nijak ironicky, přestože jsem si v těch hadrech připadal naprosto nemožně.
„Ondřej pořádá akci, jdu se tam podívat,“ odpověděl jsem poté, co jsem si pořádně přihnul ze skleněného půllitru. „Spousta pití, jídla, ženských… Znáš to.“
„Znám to až moc dobře,“ odpověděl Tomáš. Byl to fajn chlap. Věkem okolo osmatřiceti, husté hnědé vlasy sčesané z čela dozadu, na první pohled milý obličej, výška okolo sto osmdesáti.
„Vážně?“
„Jasně. Na jedné takové akci jsem poznal svou manželku. Tedy, bývalou manželku...“
„Vím, že jsi byl ženatý, ale nikdy jsi o tom se mnou nemluvil,“ pravil jsem zamyšleně a opět se napil piva. Hustá bílá čepice mě polechtala na nose a vytvořila mi pod ním krátký směšný knírek. Otřel jsem si jej rukávem své mikiny, zatímco pěna na nose se pomalu samovolně ztrácela.
„Jo. Mně tehdy bylo dvaadvacet. Ona byla o tři roky starší. Párkrát jsme se po té akci sešli, stali se z nás občasní milenci. Znáš to. Já už bydlel sám, ona taky. Když se jeden z nás cítil osamělý, stačilo se ozvat. Jenže pak – při jednom vyšetření – jí doktor řekl, že je těhotná. Samozřejmě mi řekla, že to dítě je moje. Já do ní byl tehdy stejně zamilovaný, byla to nádherná ženská, to mi věř. A pořád ještě je… i po těch šestnácti letech. Kdybys ji viděl… štíhlá malá postava a velké kozy, dlouhé hnědé vlasy… Požádal jsem ji o ruku a ona se svatbou souhlasila. Nečekal jsem to, moje žádost byla jen výstřel do tmy, z nouze ctnost, ale samozřejmě mě její odpověď potěšila. Prodala svůj byt a nastěhovala se ke mně. Všechno bylo fajn. Já slušně vydělával, ona se starala o malou, píchali jsme spolu celé dny a noci, jezdili na dovolenou, lyžovat, k moři… Třináct let bylo všechno v pořádku. Jenže pak se holka začala vrtět. Přestalo ji bavit bývat pořád doma, a tak v pátek chodívala na diskotéky. Bylo mi jasné, že tam oblbuje nadržené prachaté zajíčky a věděl jsem, nebo spíš jen tušil, že s některými z nich i spí. Potřebovala si prostě jen vynahradit všechny ty roky strávené se mnou a malou. Chtěla se bavit, chtěla adrenalin, chtěla mít v sobě každý pátek jiné péro. Nakonec si nabrnkla jednoho dvacetiletého blbce, který jí nasliboval hory doly. Řekl jsem jen Fajn, jsme rozumní lidi, běž si za ním, rozvedeme se v poklidu, naše dcera bude jeden týden u mě, jeden u tebe, já ti nechám svůj byt, ale jsme spolu nadobro skončili.“
Přerušil jsem Tomáše prosbou o další pivo a on mi okamžitě vyhověl.
„A co dál?“ vybídl jsem jej k pokračování vyprávění a okamžitě si opět přihnul.
„Přestěhoval jsem se tady, vzal si půjčku a spravil tenhle pajzl tak, aby aspoň trochu fungoval, spím v zadním pokoji, kde mám internet i televizi a jsem spokojený. Sem tam si tu dovedu nějakou mladou holku, když má noční dvanáctku brigádník, nebo prostě na noc zavřu a píchám. Kašlu na to, že mi štamgasti v jedenáct večer mlátí na zamčené dveře. Kašlu jim na to…“
„S bývalkou tedy vycházíš?“ zajímal jsem se.
„Řeším s ní jen věci ohledně dcery. Samozřejmě, že se na ni ten dvacetiletý brzy vykašlal. Viděl v ní jen ženskou na občasný sex, nic víc. A ona si to uvědomila až příliš pozdě. Myslím, že by se ke mně stejně ještě chtěla vrátit, i po těch pár letech.“
„Vrátil by ses k ní?“
„Myslím, že ne. Sejít se můžeme, zajdeme na večeři, do kina. V noci si užijeme a zavzpomínáme na staré dobré časy… žádná to neuměla a neumí jako ona. V tom byla prostě nejlepší… ale ráno se probudíme vedle sebe a já bych jen řekl Měj se…a zamával na rozloučenou.“
„Raději se nikdy neožením.“
„Já už taky ne,“ zasmál se Tomáš.
Čas rychle plynul. Vypil jsem ještě několik piv, zaplatil a v podroušeném stavu se vydal směrem k Ondřejovu domu. Začalo hustě sněžit. Nebylo se co divit. Blížil se konec prosince, rtuť na venkovních teploměrech klesala hluboko pod nulu a brzy se stmívalo. Dopnul jsem zips na kabátu co nejvýše ke krku a ruce strčil hluboko do kapes. Ondrův dům byl nedaleko.
Už z dálky jsem slyšel hlasité dunění disco hudby. Přidal jsem do kroku, i když právě tento druh hlasité pseudo hudby mohl – a snad i měl - být důvodem k mému zpomalení. Nikdy jsem tomu nepřišel a ani nepřijdu na chuť.

Stál jsem před domem a už pošesté držel palec na zvonku. I tak jsem se nedočkal žádné reakce. Hlavní dveře do domu byly zamčené. Stojím vlastně před správným domem? Funguje vůbec ten zvonek? Zdá se mi to, nebo jsem po návštěvě Tomášova baru opravdu tak opilý? Zabouchal jsem silně na dveře. Nic… Zkusil jsem to podruhé. Rozsvítilo se světlo v předsíni a ozvalo se odemykání zámku.
„Užij si tu akci i za mě, mladej!“ ozval se odkudsi z oblohy hluboký hlas..
„Hanku? Jsi to ty?“ křičel jsem směrem vzhůru. Kdosi zatáhl za kliku a otevřel dveře. Ondra. Poznal jsem, že má už pár jointů za sebou.
„Kdo je Hank?“ zeptal se na přivítanou.
„Sakra, ztlumte trochu tu šílenou hudbu, člověk se pak snaží půl hodiny zvonit a nikdo ho neslyší,“ ignoroval jsem Ondrovu otázku a vešel dovnitř.
„To bude tím, že nám nefunguje zvonek. Odlož si.“
Vyzul jsem se a pověsil kabát na věšák. Do tváře mě praštilo příjemné teplo. Možná bylo až moc přetopeno. I tak bylo lépe než venku.
„Tady máš lahváče a běž nahoru do obýváku, je tam zbytek party,“ pobídnul mě Ondřej. Vršek od piva jsem otevřel nožem ležícím na stole a přihnul si.
„Někdo známý?“
„Pro tebe asi ne.“
„A věk?“
„Většinou tak šestnáct až osmnáct.“
„Děláš si prdel? Kdybych věděl, že jsi domluvil sraz mateřské školky, tak zůstanu doma. Co když přijedou policajti? Tak jsme v háji!“
„Buď v klidu a nestresuj hned po příchodu. Mladé holky jsou taky holky. A navíc klasa. Počkej, až je uvidíš. Opijí se rychle, málo vydrží… a pak jsou tvoje. Na, dej si páva, zrovna jsem to brko smotal.“
„Můj barák to není. Ty jsi domácí…“ odpověděl jsem a dal si pořádného práska.
Svět se se mnou zatočil okamžitě. Byla to už dlouhá doba, kdy jsem naposledy kouřil trávu. Najednou jsem nevěděl, zda stojím na podlaze nebo na stropě. Zdi se rozvlnily jako mořské pobřeží u Ohňové země. Kosti na nohou pomalu měkly a já si připadal, že stojím na pružinách. Koutky úst se pomalu rozcukaly, oči dostaly skelný výraz a z nosu mi tekl sopel jak šráky.
„To je matroš, co?“ pravil blaženě Ondra, sám do plic nasál dvojnásobnou dávku, chvíli podržel, vyfouknul, a poté pochvalně zamlaskal.
„Heh…“ zmohl jsem se na jedinou možnou odpověď, sunul se po schodech do obýváku a držel se přitom pevně kovového zábradlí. Lahváče jsem nechal stát v kuchyni na stole. Posledních pár schopných mozkových buněk mně pomohlo dobelhat se konečně do obýváku, kde jsem okamžitě zapadl hluboko do koženého křesla.
„Jé, koukněte na něj, ten je na mraky!“ ozval se kdosi.
I přes hlasitou hudbu, která rvala mé ušní bubínky na cucky, jsem zaregistroval smích ostatních přítomných. Díval jsem se okolo sebe a snažil se rozeznat alespoň chlapy od ženských. Nebo spíš… kluky od holek.
V dunění disko hudby mysl ještě více otupěla. Ale tělo chtělo tančit. Žíly tepaly do rytmu a palce na nohou se mi kroutily. Kdosi mi podal dalšího lahváče. Bez slov díků jsem se napil a zchladil obě tváře přejížděním jimi o studené sklo. Pivo mi v puse šumělo silou peřejí Green Wall a trvalo desítky vteřin, než se mi podařilo jej spolknout.
Ale kupodivu mi bylo dobře. Celé tělo mne příjemně šimralo. Hlava kopírovala za rytmu hudby tvar malé ležící osmičky a rty se nenápadně culily od ucha k uchu. Opět jsem si pořádně přihnul piva. Šlo to. Najednou překvapivě dobře. Obával jsem se, aby to nebyl jen pomyslný klid před bouří.

Sundal jsem si s námahou rozepínací svetr a položil jej na opěradlo křesla. Po chvíli jsem opustil obývák a vešel i s lahváčem v ruce do Ondřejova pokoje. Pootevřel jsem okno a pustil k sobě trochu čerstvého studeného vzduchu. Stál jsem opřený o parapet a díval se tou malou škvírou ven. Do nohou mne pálilo topení. Na obličej mi padaly vločky zmrzlého sněhu. Nádherný kontrast…
Sedl jsem si na postel, opřel se zády o polštář a rozhlížel se po stěně naproti. Byla polepena tapetami se zajímavým vzorem – tmavě hnědými elipsami poskládanými těsně pod sebou a vedle sebe, takže mezera mezi nimi tvořila malé bílé kosočtverce. Seděl jsem bez jediného pohybu a dlouhé minuty vzor na stěně objížděl očima.
Najednou vrzly dveře od pokoje. Nevnímal jsem to. Oči jezdili po elipsách jako po vyjetých kolejích a nechtěly se zastavit. Šílená tráva, neměl jsem ji kouřit…
Kdosi usedl vedle mne a díval se mi do obličeje. Cítil jsem, jak mi pohled spaluje pravou tvář. Otočil jsem hlavu tím směrem. Musel jsem vypadat strašně hloupě
a komicky. Vedle mne seděla mladá holka a smála se. Byla opilá.
„Jsem Jana,“ řekla vesele a podala mi ruku.
„Hm…“ Opět jsem se na víc nezmohl.
„Jsi Ondrův kamarád, co? Holky tu o tobě mluvily. Poslaly mě za zebou.“
„P-pr… proč…“
„Chci se trochu pomazlit.“
Okamžitě jsem vystřízlivěl a rychlým poskočením si o metr poodsedl. „Cože? Po-po-pomazlit? Proč?“
„Jo, líbíš se mi. Neboj se, o nic přeci nejde. I kvůli tomu jsme tady, ne? Nikdo se to nedozví.“
„Nikdo? Sakra… a co holky, které tě sem poslaly, co? Sakra! Kolik ti je?“
„Šestnáct.“
Chytil jsem lahváč do pravé ruky a dopil na ex zbytek piva. Málem jsem se pozvracel.
„Běž do toho, mladej, dej jí! Dej jí co proto i za mě!“ ozvalo se z pootevřeného okna.
„Nebudu osahávat žádné malé děcko, Hanku!“ zvolal jsem stejným směrem, odkud přicházel chraplavý hlas.
Jana nechápavě zírala.
„S kým to mluvíš? Kdo je Hank? A jaké malé děcko? Je mi šestnáct, slyšíš? Neznáš pravidlo? Do patnácti můžeš, od patnácti musíš!“
„Ale já, holčičko, momentálně musím úplně hovno, rozumíš? Pokud mi chceš být užitečná a prospěšná, dones mi další pivo, jinak odsud rychle padej.“
Jana se nenechala odbýt, přisedla si opět blíž ke mně a položila mi svou malou ruku na pravou nohu. Chytil jsem ji za zápěstí a odtrhnul ji od mého stehna. Vtom se opět otevřely dveře a v nich stál mladý kluk v příšerně dlouhé mikině. Byl o pár čísel menší než já a vzhledově vypadal jako žák sedmé třídy, čemuž bych se nakonec ani nedivil. Všiml si mé ruky položené na Janině zápěstí a okamžitě vytřeštil oči.
„Co se to tu, sakra, děje?“
„Co asi myslíš? Hrajeme si se slečnou na maminku a na tatínka…“odpověděl jsem s klidem, aniž bych očekával nějaký možný blížící se průser.
„S mojí holkou?“
A průser byl na světě…
„To je tvoje holka? O to líp. Vem si ji hezky s sebou zpět do obýváku a dejte mi oba pokoj.“
„Chci, vědět, co dělá moje holka s tebou sama v pokoji!“
„Přišla se mě zeptat, jestli bych si s ní nechtěl trochu užít. Tohle tu přišla dělat ta tvá milovaná slečna,“ odpověděl jsem, ale hlas se mi začal třást. Okamžitě jsem potřeboval další pivo.
„Jano, je to pravda?“
„Není,“ odpověděla, vstala, sklopila hlavu a prošla kolem něj dveřmi zpět do obýváku.
„Hele, sakra, nevím, o co tu jde, co spolu máte nebo nemáte, ale já přišel na chvíli do pokoje, abych si otevřel okno. A ona došla za mnou, to je vše. Nechci tu žádné hádky ani rvačky, ani nic podobného. Není to můj ani tvůj barák a Ondra by jistě nesouhlasil, aby se tu něco stalo. Zavolej ho a vyřeší se to.“
„Seru ti na to, ty hajzle.“
Zvedl jsem hlavu a podíval se na něj. Tohle mě naštvalo. Srdce se opět rozbušilo silou strojovny Titaniku v plném výkonu. Najednou mé skelné zarudlé oči vypadaly hrůzostrašně. Sevřel jsem ruce v pěst, adrenalin stoupal do závratných výšin.
„Ještě jednou mi řekneš hajzle, tak ti rozmašíruju ksicht…“
„TAK JE TO SPRÁVNĚ, MLADEJ! NESER SE S NÍM, DEJ MU POŘÁDNĚ DO DRŽKY!“ ozvalo se opět z pootevřeného okna.
„Asi budu muset, Hanku!“ odpovídal jsem hlasitě koutkem úst zády k oknu poté, co se mi podařilo vstát z postele.
„Hank? Do prdele, jaký Hank? Co to tu, sakra, meleš?“ nechápavě křičel kluk s obří mikinou, očekávaje, že je to nějaká má slovní finta na odvrácení pozornosti.
„Hele, víš co, kašlu na vás. Vezmu si z obýváku svetr, na všechno zapomeneme a já půjdu domů. A vy si tu dál můžete pařit,“ mávl jsem rukou a prošel nevšímavě okolo něj.

V obýváku zněla ztlumená hudba. Panovalo zde evidentní dusno, ale rozhodně ne vinou přehřátého topení. Všichni stáli jako solné sloupy a dívali se na mne. Jana už je o průběhu před chvílí vzniklé situace evidentně informovala a mně něco říkalo, že v případě rvačky na mě klučina v mikině nebude sám. Ondra ležel překouřený na podlaze a studoval svá chodidla.
„Můj Bože… lidi… ty ponožky… mají modrou barvu!“ zakřičel překvapeně.
Oblékl jsem si svetr, projel na rozloučenou Ondřejovi rukou ve vlasech a chystal se k odchodu. Dveře na chodbu mi však zatarasil mladý mikináč.
„Nikam nepůjdeš!“ podíval se na mne výhružně.
„Fajn, zato ty běž do hajzlu.“
Rychle přiskočil až ke mně a chytil mne pevně oběma rukama pod krkem za svetr. Stál jsem v klidu a bez hnutí a díval se mu z výšky do očí. Neměl jsem strach. Věděl jsem, že stačí jedna dobře mířená rána a půjde k zemi. Ani on neměl strach. Věděl, že mu pomůže pár kumpánů. Čekal jsem nerovný boj.
„Sundej ze mne ty špinavé pracky, smrade, než napočítám do tří,“ zašeptal jsem frázi, kterou jsem slýchával ve starých amerických westernech.
„TŘI, DVA, JEDNA, UŽ TOHO ŠMEJDA KONEČNĚ TREF!“ ozval se Hankův bojovný pokřik z vedlejšího pokoje. Tentokrát už jsem na něj neodpověděl. Místo toho jsem chytil mikináčovy ruce a rychle je srazil ze sebe. Skupinka tří jeho kamarádů výhružně postoupila směrem ke mně.
„Tak takhle to je, ty srabe. S kamarádíčky si hraješ na hrdinu, co…“
„Neznáš heslo mušketýrů? Jeden za všechny, všichni za jednoho.“
„Co sem taháš mušketýry, ty blbče? Navíc, teď to bude všichni NA jednoho!“
„Neměl ses srát do mojí holky.“
„Stejně má nadváhu a malé kozy, podívej se na ni,“ vystřelilo ze mne, až jsem se sám překvapeně podivil nad tou odvážnou provokací.
„Ty svině!“ skočil po mně mikináč. To, co bylo od začátku jasné, se i stalo. Byl jsem silnější. Odrazil jsem jeho útok a pěstí pravé ruky jej silně trefil do čela, na kterém mu okamžitě praskla kůže a vyvalil se pramen krve. Zavrávoral a dopadl na podlahu vedle Ondřeje, který si stále prohlížel své nohy.
„Sakra, ty ponožky nejsou modré… ale zelené!“ opět překvapeně zakřičel do éteru nové poznatky, ale nikdo si ho nevšímal.
V tu chvíli, dřív, než jsem se vůbec mohl pokusit zdrhnout, jsem na svém spánku ucítil tvrdost kloubů prstů jednoho z kompliců. Ta setina vteřiny, kdy se klouby s mou lebkou střetly, stačila, aby se mi zatemnělo před očima.
Spadl jsem vedle mikináče, který se už však pomalu sbíral ze země, a Ondřeje, jehož aktuální situace ve vlastním obýváku vůbec nezajímala.
„Do háje, lidi… vždyť já žádné ponožky nemám!“
Holky hystericky pištěly a choulily se v rohu místnosti. Pár jich odběhlo do jiných místností, pár seběhlo schody k hlavním dveřím, aby mohly utéct domů.
„VY HNUSNÝ HAJZLOVÉ!“ ozýval se odkudsi Hankův hlas v evidentně přiopilé tónině.
Ležel jsem na zemi a stále jsem měl před očima černo. V uších mi pískalo a těžce jsem oddechoval. Ucítil jsem kopanec do hrudníku. A další. Se zbytkem posledních sil jsem se schoulil do klubíčka, ale rány kopanci a pěstmi nepřestávaly. Uspal mne až závěrečný kop přímo do obličeje.

Nastalo ráno. Šíleně depresivní ráno. Probral jsem se, ale nebylo mi moc veselo. Celé tělo příšerně bolelo, jako by mne srazil autobus. Bolely mne kotníky, stehna, ruce, břicho, žebra, čelist i zuby. Oči mne pálily. Pokusil jsem se je otevřít. Ostré ranní světlo mne do nich bodalo. Levé oko šlo navíc otevřít jen napůl.
Ležel jsem s obličejem v kaluži vlastní krve zaschlé na koberci. Tuto skvrnu asi bude Ondřej před tátou těžce vysvětlovat. Zakašlal jsem a další krev smíchaná se slinami mi stekla z koutku úst po tváři. A těsně před mým obličejem… tam, kde kaluž krve končila… ležela bez kořene vykopnutá má dvojka vpravo nahoře.
„Do prdele…“ zamumlal jsem, zatímco Ondřej vedle mne ještě spal.
„Jo, do prdele, dobřes to řek, mladej. A víš co? Měls tu blbou krávu opíchat. Aspoň by ta bolest stála za to.“
„To máš recht, Hanku… Jako vždycky…“
Tipů: 10
» 17.01.12
» komentářů: 8
» čteno: 752(26)
» posláno: 0
Ze sbírky: Příběhy sráče


» 17.01.2012 - 08:25
...tak tomuhle říkám povídka s koulema...dlouhá, ale bezvadně psaná, že se četla jedním dechem...
...ST málo...
» 17.01.2012 - 09:03
Ano a určitě brzy přijde další pecka..ST
» 17.01.2012 - 10:48
Děkuji moc Vám oběma...
» 17.01.2012 - 12:16
Skvělé čtení***
» 17.01.2012 - 15:21
I Tobě děkuji, Bíšo :-)
» 06.03.2012 - 20:44
něco v tom středu by chtělo odmazat, jinak moc fajné počteníčko
» 07.03.2012 - 15:32
já se prostě nestačím divit, kde se to v tobě, člověče bere?? ale je to jasný ST
» 07.03.2012 - 18:04
katpok:
Děkuji moc, každopádně... o Tvém komentáři, jenž se týká mého talentu, budu muset zapochybovat ;-)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Za zvuku virblů | Následující: Ruská ruleta

© 2011 - 2020 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.