Kunhuta Uherská (1249 - 9.9.1285) byla manželkou krále Přemysla druhého Otakara. Poté, kdy král padnul v bitvě na Moravském poli, byla zajata Otou pátým a i se svými pěti dětmi uvězněna na hradě Bezdězu. Jí se posléze podařilo uprchnout. Bez dětí, což jí bylo (a někdy stále je) vyčítáno. Snad na ni opravdu čekal pan Záviš z Falkenštejna. Láska je láska. A kdo jsem já, abych ji soudil?

V časech Velkomoravské říše bylo území nynějších Čech prakticky územím nikoho. Byli zde samozřejmě lidé. Ale nebyl to stát. Drobné knížecí rody podléhaly tu franskému, tu moravskému vlivu. Nejinak tomu bylo i s vírou. Na Moravě to bylo jasné. Věrozvěstové Cyril s Metodějem kázali tu jedině správnou víru. Tu papežovu. Tedy římskou. V Čechách, naproti tomu, kázali němečtí kněží. A kázali po svém. Nebyl pro ně problém, vzít meč a bojovat po boku kohokoliv proti komukoliv. Jejich víra byla vlažná a prostý lid ji bral jen na lehkou váhu. Dovolil jsem si vyslat moravského biskupa Wichinga na pár dní na misi do Čech. Byl velice snaživým a je známo, že byl na misích ve Slezsku a jinde. Neměl rád Metoděje a ten se jej proto pokoušel různými způsoby zbavit. Je klidně možné, že byl i tady v Čechách. Jeho pocity z té návštěvy jsem si dovolil vyjádřit v tomto smyšleném dopise papeži.

Takové zamyšlení nad symboly

Přistihnul jsem měsíc na jednom nádradraží nalévat kromě bíléhé Pálavy (víno s přívlastkem výběr z bobulí) taky jeden modrý likér.

Balada. Smutná. I stáří může být někdy smutné

jazykem věrozvěstu komet i hvězdných porodnic.. (g.a.)

Dagmar Dánská. V Čechách Markéta Přemyslovna (1186-1212). Dcera Přemysla Otakara prvního a Adléty Míšenské. Byla v r. 1205 provdána za dánského krále Valdemara druhého. Byla velmi oblíbena obyvatelstvem. Svědčí o tom i mnoho lidových balad, sepsaných na její počest. První a poslední sloka jsou ukázkou z nich. Snad se na mne nebudou jejich autoři zlobit.

Kněžna Libuše (snad) byla Krokovou dcerou. Vládla po smrti svého otce. Nespokojenost mužů s její vládou ji přiměla se vdát. Myslím, že vybráno měla již dlouho předem.

promluva malých sběraček

Další pokus.

Syn čekého krále a císaře římského Karla čtvrtého Zikmund, zemřel v prosinci 1437. Nemocen (snad rakovina), nenáviděn a sám.

Marie Uherská (1371-1395) byla první ženou římského císaře a českého krále Zikmunda Lucemburského. Jejich soužitím se jako rudá nit táhne spousta násilí. V Uhrách se tomu tenkrát, zřejmě, nikdo ani nedivil. Když uherská královna Marie spadla z koně, byla v jiném stavu. Možná se (ne)měl narodit další Lucemburk..

Záviš z Falkenštejna (1250-1290) byl vůdcem vzpoury šlechty proti králi Václavovi druhému. Vzpíral se i jeho předchůdci. Byl velice vzdorovitým šlechticem. Byl sťat plknem (široká katovská sekera). Stalo se to 24.8.1290 na louce pod hradem Hluboká.

Jana Lucemburského v jeho poslední bitvě u Kresčaku doprovázeli jeho rytíři. Dlouholetí spolubojovníci z mnohých řeží. Aby mohli splnit přání slepého krále a dovést jej do bitevní vřavy, svázali své koně s koněm královým a vyrazili na smrt. Padli. Jejich jména neznáme. Je však jisté, že to byli stateční a věrní muži.

Královský hrad Karlštejn nemá studnu. V dobách, kdy byl stavěn, to byla závažná chyba. Král Karel čvrtý tento problém vyřešil tak, že nechal z hluboké studny vykopat boční chodbu, která napájí nádrž vodou z potoka. Tato chodba byla svého času nepřísněji střeženým tajemstvím hradu. Všichni, kdo na chodbě pracovali, předčasně zemřeli. Všichni, až na jednoho. Možná prozrazuji tajemství. Nyní již mohu. A pokud ne, já jsem králi nepřísahal.

Takové smutné povídání

Jindřich Korutanský (1265? – 1335) byl českým králem. Byl jím nadvakrát a vždy jen velice krátce. Nebyl ani nikdy korunován. Po olomoucké vraždě Václava třetího jej prostě sněm dosadil na český trůn. Byl tam jen měsíc. Poté uprchl před vojskem Rudolfa, syna římského krále Albrechta. Rudolf se ujímá vlády v Čechách, ale brzy umírá a Jindřich se vrací. Je znovu zvolen sněmem, který doufá v uklidnění poměrů a nastolení práva a spravedlnosti. Jindřich však o něco podobného nemá zájem. Bezcharakterní a mizerný panovník si chce jen užívat své moci. S pomocí žoldnéřů Konráda z Aufensteinu a několika svých příznivců obsazuje Prahu a Kutnou Horu. Tvrdě trestá bouřící se šlechtu. Teprve zásah vojska Jana Lucemburského, nově zvoleného králem, Jindřicha definitivně vyhání z Prahy. Nadále žije v Korutanech a až do své smrti se podepisuje jako český král. Nikdo jej však již nebere vážně.

no není nám tu spolu blaze?

Alžběta Stuartovna (1596-1662) byla českou královnou jen krátce. Češi ji neměli rádi a ona jim také neporozuměla. Po Bílé Hoře byla ona i její manžel (Fridrich Falcký) nuceni odejít z Prahy. Poté, co našla azyl v Haagu, obklopila se zajímavými lidmi (René Descartes, J.A Komenský..). Zřejmě se s ní dalo dobře mluvit. I když ne po našem.

Johana z Rožmitálu (1430 - 1475) byla druhou manželkou Jiřího z Poděbrad a českou královnou. V roce 1470 sama svolala zemskou hotovost (něco jako národní armáda) proti Matyáši Korvínovi, jenž se svým vojskem napadl království.