Císař a český král Václav čtvrtý (1361 - 1419) byl synem Karla čtvrtého a Anny Svídnické. Dějepisci se shodují v tom, že byl slabým králem. Je pravdou, že Evropou v těch časech zmítaly nepokoje a hned na počátku jeho panování zasáhl Čechy mor. Hospodářské potíže z toho plynoucí, byly zřetelně nad Václavovy síly.

V červnu L.P. 1422 se Zikmund Korybut, synovec polskolitevského velkoknížete, pokusil, spolu s desetitisícovým vojskem Husitů a polských žoldnéřů, o dobytí Karlštejna. Hrad byl bráněn necelými čtyřmi sty obránci, kteří zachovali věrnost císaři.

Král Karel čtvrtý byl jako sedmiletý oženěn se stejně starou Blankou z Valois roku 1323. Děti nějaký čas trávily spolu, ale posléze byly odloučeny. Po dlouhých jedenácti letech se mají znovu setkat. V Praze. Karel se vrátil z Itálie, kde bojoval na přání svého otce. Blanka odjíždí z Paříže, kde žila od malička a jede do, jí zcela neznámých, Čech. Bylo to politické manželství. Bylo však prý velice šťastné.

Kunhuta Uherská (1249 - 9.9.1285) byla manželkou krále Přemysla druhého Otakara. Poté, kdy král padnul v bitvě na Moravském poli, byla zajata Otou pátým a i se svými pěti dětmi uvězněna na hradě Bezdězu. Jí se posléze podařilo uprchnout. Bez dětí, což jí bylo (a někdy stále je) vyčítáno. Snad na ni opravdu čekal pan Záviš z Falkenštejna. Láska je láska. A kdo jsem já, abych ji soudil?

Balada. Smutná. I stáří může být někdy smutné

Přistihnul jsem měsíc na jednom nádradraží nalévat kromě bíléhé Pálavy (víno s přívlastkem výběr z bobulí) taky jeden modrý likér.

no není nám tu spolu blaze?

Takové smutné povídání

Záviš z Falkenštejna (1250-1290) byl vůdcem vzpoury šlechty proti králi Václavovi druhému. Vzpíral se i jeho předchůdci. Byl velice vzdorovitým šlechticem. Byl sťat plknem (široká katovská sekera). Stalo se to 24.8.1290 na louce pod hradem Hluboká.

Syn čekého krále a císaře římského Karla čtvrtého Zikmund, zemřel v prosinci 1437. Nemocen (snad rakovina), nenáviděn a sám.

promluva malých sběraček

Alžběta Stuartovna (1596-1662) byla českou královnou jen krátce. Češi ji neměli rádi a ona jim také neporozuměla. Po Bílé Hoře byla ona i její manžel (Fridrich Falcký) nuceni odejít z Prahy. Poté, co našla azyl v Haagu, obklopila se zajímavými lidmi (René Descartes, J.A Komenský..). Zřejmě se s ní dalo dobře mluvit. I když ne po našem.

Královský hrad Karlštejn nemá studnu. V dobách, kdy byl stavěn, to byla závažná chyba. Král Karel čvrtý tento problém vyřešil tak, že nechal z hluboké studny vykopat boční chodbu, která napájí nádrž vodou z potoka. Tato chodba byla svého času nepřísněji střeženým tajemstvím hradu. Všichni, kdo na chodbě pracovali, předčasně zemřeli. Všichni, až na jednoho. Možná prozrazuji tajemství. Nyní již mohu. A pokud ne, já jsem králi nepřísahal.

Jindřich Korutanský (1265? – 1335) byl českým králem. Byl jím nadvakrát a vždy jen velice krátce. Nebyl ani nikdy korunován. Po olomoucké vraždě Václava třetího jej prostě sněm dosadil na český trůn. Byl tam jen měsíc. Poté uprchl před vojskem Rudolfa, syna římského krále Albrechta. Rudolf se ujímá vlády v Čechách, ale brzy umírá a Jindřich se vrací. Je znovu zvolen sněmem, který doufá v uklidnění poměrů a nastolení práva a spravedlnosti. Jindřich však o něco podobného nemá zájem. Bezcharakterní a mizerný panovník si chce jen užívat své moci. S pomocí žoldnéřů Konráda z Aufensteinu a několika svých příznivců obsazuje Prahu a Kutnou Horu. Tvrdě trestá bouřící se šlechtu. Teprve zásah vojska Jana Lucemburského, nově zvoleného králem, Jindřicha definitivně vyhání z Prahy. Nadále žije v Korutanech a až do své smrti se podepisuje jako český král. Nikdo jej však již nebere vážně.

Další pokus.

Dagmar Dánská. V Čechách Markéta Přemyslovna (1186-1212). Dcera Přemysla Otakara prvního a Adléty Míšenské. Byla v r. 1205 provdána za dánského krále Valdemara druhého. Byla velmi oblíbena obyvatelstvem. Svědčí o tom i mnoho lidových balad, sepsaných na její počest. První a poslední sloka jsou ukázkou z nich. Snad se na mne nebudou jejich autoři zlobit.

Kněžna Libuše (snad) byla Krokovou dcerou. Vládla po smrti svého otce. Nespokojenost mužů s její vládou ji přiměla se vdát. Myslím, že vybráno měla již dlouho předem.

Jana Lucemburského v jeho poslední bitvě u Kresčaku doprovázeli jeho rytíři. Dlouholetí spolubojovníci z mnohých řeží. Aby mohli splnit přání slepého krále a dovést jej do bitevní vřavy, svázali své koně s koněm královým a vyrazili na smrt. Padli. Jejich jména neznáme. Je však jisté, že to byli stateční a věrní muži.

Marie Uherská (1371-1395) byla první ženou římského císaře a českého krále Zikmunda Lucemburského. Jejich soužitím se jako rudá nit táhne spousta násilí. V Uhrách se tomu tenkrát, zřejmě, nikdo ani nedivil. Když uherská královna Marie spadla z koně, byla v jiném stavu. Možná se (ne)měl narodit další Lucemburk..

Johana z Rožmitálu (1430 - 1475) byla druhou manželkou Jiřího z Poděbrad a českou královnou. V roce 1470 sama svolala zemskou hotovost (něco jako národní armáda) proti Matyáši Korvínovi, jenž se svým vojskem napadl království.