Poraď mi, prosím.

Poraď mi, prosím

Jen strohá je síň kamenná. Chlad tužší mnišské kobky.
Pár svící ředí tmu. Muž postarší tu klečí u hrobu císaře.
On pro radu si přišel sem. Sem. Do královské hrobky.
Jak poradit si se šlechtou. A s lidem, v němž to vře.

„Jak uklidnit mám řvoucí dav. Šlechtě se zachovat.
Jak udržet se na trůnu, když lůza tasí zbraně?
Náboženský smír uchovat a říši mír zas dát?
Lidé se asi zbláznili. Jsou na sebe jak saně.

Já poklidně chtěl panovat. Jen bez kopí a meče.
Hostiny, hony, zábavy. To moje vláda byla.
Já nechtěl nikdy bojovat. Nechtěl se vrhat v seče.
Mé rádce kdesi zabili. Jen samota mi zbyla.

Mě zajali a odvezli. Můj lid mne litoval.
Tvůj Jan mi vrátil svobodu. Já znovu v čele stál.
Jenštejn ode mne odešel. Hus na hranici vzplál.
Že Pomuka jsem utratil? No, vždyť jsem se již kál!

Že hýřil jsem a hodoval, když Zikmund bojoval.
Mor, hlad, bída a drahota, trápily chudý lid.
A v říši nelad, zmar a žal. A za vše může král.
Jan Hus je všechny pobláznil. Oni se chtějí bít.

Tak poraď, otče, synkovi. Jak mám tu s nimi žít?
Mám vojsko svolat do Prahy? Mám se s nimi snad bít?
Nebo usednout ke stolu a do němoty pít?
A nechat svoji mrtvolu na kopí vyhodit?

Já klečím tu a netuším, co král by udělal.
Ty císařem byls velikým a to ví celý svět.
Já z krve tvé se narodil. Však, stal se ze mne král?
Ty mlčíš. A já odcházím svůj smutek zapíjet.“

Na Novém hradě zemřel král. Šlak prý jej trefil tam.
Byl opilý a zuřivý. Byl také strašně sám.
Z hrobu v klášteře Zbraslavském byl lůzou vykopán.
A zohaven a otrhán a strašně pobodán.

Neviděl velké vítězství. Kdy noc se stala dnem.
Až po letech byl uložen tam, kde si ležet přál.
Tam v hrobce českých králů spí. A sní královský sen.
V místě, kde leží císař sám, tam odpočívá král.