Já! Jen já jsem králem!!!

Já! Jen já jsem králem!!!

Já přítelem se krále stal. Když Habsburka jsem zradil.
Král Václav dceru svou mi dal, než k předkům odešel.
Jeho syn v boj se vypravil. Vrah života jej zbavil.
Trůn opuštěn. Kdo bude král? Když syn za otcem spěl?

Já zemským správcem byl jsem dál. Do rozhodnutí sněmu.
Doba bez krále nelehká. Zem potřebuje krále.
A tak mi sněm trůn daroval. Vládnul jsem lidu všemu.
Ač nikdo mě tu nemá rád, ten trůn mi patří stále.

Měsíc jsem v Praze Čechům vlád‘. Než přijel Rudolf z říše.
Ne. Nechtěl jsem s ním bojovat, ač rád jsem tam byl králem.
Já z hradu v noci jsem se krad‘. A odjížděl jsem tiše.
Chci hýřit, pít a hodovat. V hříchu žít neustálém.

Rudolfa čert si k sobě vzal. Jen rok mi vadil v Praze.
Sněm potvrdil mi korunu, ač nikdy mi ji nedal.
Šlechta mě nazpět nechtěla. A splatila to draze.
Bez žezla, ba i jablka, tam na trůnu jsem sedal.

Tak mstil jsem se těm pánům všem. Pomáhala mi zrada.
Však jinde sedím u vína. Čas kolem běží tiše.
Když přijel z Lucemburku Jan. Já zas chránil svá záda.
Na Čechy trpce vzpomínám. V koutečku Římské říše.

Zde, v Korutanech na hradě si tiše na to zvykám.
Že nikdo si mě nevšímá. Jako bych v hrobě spal.
Navenek hrdý, pyšný muž. V nocích však tiše vzlykám.
Jen ďábla totiž zajímá. Ten Jindřich. Český král.