Dagmar Dánská

Dagmar Dánská

Své dceři česká královna
Radila, jak si má vést.
„Až přijdeš v dobrou dánskou zem,
Hleď získat si úctu a čest.

Já baladu Vám přišel psát.
O Dagmar chci vám pět.
Byl květen, nebyl listopad.
Když zvadnul její květ.

Když přes moře ji přivezl.
Strange i s průvodem.
Řekla: „Zde budu ráda žít.
Dánsko je krásná zem.“

Velký hodokvas vystrojen.
Ve městě královském.
Lid, její krásou unesen.
Měl ji za vzor všech žen.

Dagmar jen štěstím zářila.
Když Bůh ji syna dal.
Oddaně Bohu sloužila.
Nevěrný byl jí král.

Byl velký, silný, bojovný.
Ten dánský Valdemar.
Ona ctila lid chudobný.
A lid ji miloval.

Druhého syna čekala.
A nebyl u ní král.
V Ribe v bolestech zmírala.
On kdesi bojoval.

Tam dozvěděl se zprávu zlou.
Na koně vyskočil.
Spolu se svojí družinou.
Pak hnal se ze všech sil.

Jak ďábel jel, ten dánský král.
Jen přesednul, když kůň mu pad.
Jel přes řeky. Přes hory hnal.
Až přijel tam, kde stál ten hrad.

V Ribe královna ležela.
A také malý syn.
A v tváři krve neměla.
Z krásy jí zbyl jen stín.

Však na chvilku se probrala.
Když přijel Valdemar.
Co dělat má, mu říkala.
Však neposlechl král.

Pod prostou deskou kamennou.
Teď leží Dagmar Dánská.
Lidé si na ni vzpomenou.
Byla to milá kráska.

V Ringstedu s králem po boku.
Kříž z Byzance si laská.
A plyne čas. Rok po roku.
Co nemění se? Láska.

„Teď už je čas, abych odešla
Zvony kostelní mě volají.
Boží andělé na nebesích
Už na mě u bran čekají.“

V Ringstedu královna Dagmar spí.