Chodba

Chodba

Mám palici, dláto a do studny jedu.
V okovu velkém se do hlubin snáším.
Já pod zemí kopu. Snad ve skále chodbu.
Vlhko mi kahan, co chvíli zháší.

Jsme čtyři v té studni. Z kamenických hutí.
Snad horníci zvládli by tu práci snáze.
Však najali si nás a kopat nás nutí.
My kopeme chodbu na rozkaz krále.

Proč kopeme chodbu v té ledové skále?
Nač ve studni chodba. Nač takový kvap?
„Jen na nic se neptej! Kopej neustále!“
To řekl mi mistr. Ten brunátný chlap.

A jednoho rána se do studně spustil.
Byl statný a silný. A byl to náš král.
A pozdravil slušně. A práci nám chválil.
A chodbu dal měřit. A zlaťák mi dal.

Měl zrzavou bradu a havraní vlasy.
Těm lazebník barvu snad havraní dal.
A mile se díval. Mluvil o počasí.
Pak okov jej odnesl. Kopeme dál.

Tak palicí, dlátem, tu dál rveme skálu.
Jen vlhko a temno. A strach duší svírá.
Ta skála je tvrdá. Práce jde pomalu.
Však každý den o kousek zvětší se díra.

Tak odešla zima. Je jaro. Je prima.
Tak den za dnem běží a já stále stejně.
Ať prší, či sněží - tady je vždy zima.
Kopu a kopu na Karlštejně.

Pak k večeru dláto jsem do skály vrazil.
A vypáčil balvan, jenž v práci nám vadil.
Ten balvan a vody proud na zem mne srazil.
Ten vody proud nohu mi zlomenou chladil.

Sám, zraněný, slabý, jsem po světě belhal.
Jsou v Pánu mí druzi a zůstal jsem sám.
Já slíbil jsem mlčení. Nikdy jsem nelhal.
To tajemství chodby si do hrobu dám.