Pryč!

Pryč!

On smál se a miloval. Ženy a boj.
Měl mládí. Měl sílu. A velkou chuť žít.
Byl rytířem. Za krále oblékal zbroj.
Tak svázal ty koně, než proklál jej šíp.

Postel je prázdná a v krbu žhnou polena.
V kolébce dítě spí. V truhle je rodička.
Pokleká před křížem na stará kolena.
Nešťastná, znavená. Matka a babička.

Později skloní se nad truhlou dubovou.
„Za tebe, slibuji, chci mu být oporou.
Pozdě se narodil. Tři vládnout nemohou.
Bratři jsou dospělí. Dělit se nebudou.“

Do rána stařena u mrtvé seděla.
Když slunce vyšlo, tak zhasila svíci.
Na dítě v kolébce přesmutně hleděla.
Než kojná odnesla děťátko spící.

Roste jak z vody. Je silný a zdravý.
V podhradí s kluky si vesele hrává.
Bratři se o dělbě majetku baví.
Šermuje, střílí. Na koni snad spává.

Učí se číst a psát. Více jej nebaví.
Odmítá to, co by bratři si přáli.
Chtějí jej osedlat. To se jim nedaří.
Nevěsty vozí mu z blízka i z dáli.

On je však nevnímá. Plány jim ničí.
Ženit se nehodlá. Dálka jej láká.
Nach vhání s oblibou do dívčích lící.
Nad jeho osudem zvolna se smráká.


Hony a turnaje. Hudba, zpěv, ženy.
Od bratrů neslyší slovíčka dobrého.
Otec jim rozdělil majetek cenný.
Hromádka zlaťáků zbyla tu pro něho.

Za lesem na kopci věž stojí kamenná.
Nikdo sem nechodí. Každý má strach.
Těžce jde do kopce stařena znavená.
Otvírá dveře. Tma, zima a prach.

Usedá na schody, na slunci usíná.
Zbystří, když na cestě zaduní podkovy.
Do kopce běží kůň. Div, že se nevzpíná.
Však jezdec směje se. Jen ať si zazlobí.

Mladý a divoký. Jak z koně seskočil!
Stařenu políbil. K potůčku sklonil se.
Koni dal z ruky pít. Sám však rty nesmočil.
„Babičko rozmilá! Přiznám, že divím se.


Proč jsi mě pozvala na tajnou poradu?
Proč jsme setkali v lese, ne u tebe?
Zřím, že ses znavila. Vraťme se do hradu.
Můj kůň tě neshodí. Vezmu tě před sebe.“

„Hrad není bezpečný! Pro tebe, hochu!
Otec je po smrti. Někam zmiz raději.
Bratry jsem vyslechla. Stydím se trochu.
Za dveřmi slyšela, jak moc tě nechtějí.“

„Babičko, já to vím! Vždy táhli spolu.
Otec je v tom ještě podporoval.
Co jsem se namluvil. Nahoru, dolů.
Když něco stalo se, za nimi stál!

List psal jsem Janovi. Našemu králi.
Do jeho služeb, že rád bych se dal.
Můj mi král odepsal. Vrací se z dáli.
Již zítra odjíždím. Tak to chce král.“


To ráno koně osedlal a odjel do dáli.
Nikdo nepřišel zamávat. Všude byl mrtvý klid.
Nechtěli bratry rozzlobit, ti kdo tu zůstali.
Oni dál žít zde museli. Nemohli odejít.

Tam u malého okénka teď stojí stařena.
Mává svým šátkem barevným. Slzy jí smáčí líc.
Do dáli jí vnuk odjíždí. Ví, co to znamená.
Ví, že jej vidí naposled. Že nespatří jej víc.

On odjel tak, jak sliboval. Opustil vše. Ji též.
Tělesným strážcem pak stal, onoho Jana krále.
Po dlouhá léta při něm stál. Zažili mnohou řež.
Všemu, co doma zanechal, navěky zůstal vzdálen.


Tam u Kresčaku do boje, šli s králem na smrt jistou.
Oblékli slepce do zbroje, rytíři jeho stateční.
Když svazovali postroje, měli jen čest svou čistou.
Bez krále by si na světě již připadali zbyteční.


On smál se a miloval. Ženy a boj.
Měl mládí. Měl sílu. A velkou chuť žít.
Byl rytířem. Za krále oblékal zbroj.
Tak svázal ty koně, než proklál jej šíp.