Břetislav druhý (?- 1100) byl Přemyslovec a český kníže. Měl mnoho nepřátel. Byl přepaden a zabit v lesích u Zbečna. Vrah nebyl nikdy dopaden.

Eliška Rejčka (1288-1335) se narodila v Poznani jako Ryksa Elžbieta. Byla chotí krále Václava druhého. Po jeho smrti se vdala za Rudolfa Habsburského. Ten, jen rok poté, umírá. Po královnině boku se objevuje Jindřich z Lipé. A o nich já píši.

Trocha žertování?

Na fresce znojemské rotundy svaté Kateřiny je vyobrazen mladý a sympatický hoch. Tím mladíkem je Boleslav třetí. Jeden z nejkrutějších vládců našich dějin. Zní to podivně, ale je to tak. Kníže Boleslav třetí, zvaný ryšavý, u nás vládnul jen tři roky. A to ještě ne vcelku. Za dobu své vlády však „dokázal“ mnoho… Svého bratra Jaromíra nechal vykastrovat, na bratra Oldřicha poslal vrahy a ten se zachránil jen útěkem do ciziny. Poté Boleslav třetí prchá sám a místo něj vládne Vladivoj. Ten se do roka upije a na knížecí stolec je znovu povolán Boleslav třetí. Odpůrcům z rodu Vršovců slibuje milost, ale nechává je roku 1003 povraždit. Polský Boleslav chrabrý (byli jen vzdáleně příbuzní) ztratil trpělivost a povolal jej do Polska. V Hnězdně jej nechal oslepit a uvrhnout do žaláře, kde zůstal v samotě a tmě následujících 34 let. Rok po jeho smrti dobývá Hnězdno kníže Břetislav první. Nemanželský syn jeho bratra Oldřicha.

Takové odlehčení ze šnečího života

Marie Anna Savojská (1803-1884) byla manželkou Ferdinanda Dobrotivého. Ferdinand nebyl schopen manželského života a tak byl zároveň i jejím jediným dítětem. Prožili spolu pohodové, více než třicetileté manželství. Je pohřbena po jeho boku v hrobě č. 63 v císařské hrobce ve Vídni.

Jindřich Korutanský (1265? – 1335) byl českým králem. Byl jím nadvakrát a vždy jen velice krátce. Nebyl ani nikdy korunován. Po olomoucké vraždě Václava třetího jej prostě sněm dosadil na český trůn. Byl tam jen měsíc. Poté uprchl před vojskem Rudolfa, syna římského krále Albrechta. Rudolf se ujímá vlády v Čechách, ale brzy umírá a Jindřich se vrací. Je znovu zvolen sněmem, který doufá v uklidnění poměrů a nastolení práva a spravedlnosti. Jindřich však o něco podobného nemá zájem. Bezcharakterní a mizerný panovník si chce jen užívat své moci. S pomocí žoldnéřů Konráda z Aufensteinu a několika svých příznivců obsazuje Prahu a Kutnou Horu. Tvrdě trestá bouřící se šlechtu. Teprve zásah vojska Jana Lucemburského, nově zvoleného králem, Jindřicha definitivně vyhání z Prahy. Nadále žije v Korutanech a až do své smrti se podepisuje jako český král. Nikdo jej však již nebere vážně.

Zas jedna psí. Lehounce. Poklidně.

Alžběta Stuartovna (1596-1662) byla českou královnou jen krátce. Češi ji neměli rádi a ona jim také neporozuměla. Po Bílé Hoře byla ona i její manžel (Fridrich Falcký) nuceni odejít z Prahy. Poté, co našla azyl v Haagu, obklopila se zajímavými lidmi (René Descartes, J.A Komenský..). Zřejmě se s ní dalo dobře mluvit. I když ne po našem.

Jana Lucemburského v jeho poslední bitvě u Kresčaku doprovázeli jeho rytíři. Dlouholetí spolubojovníci z mnohých řeží. Aby mohli splnit přání slepého krále a dovést jej do bitevní vřavy, svázali své koně s koněm královým a vyrazili na smrt. Padli. Jejich jména neznáme. Je však jisté, že to byli stateční a věrní muži.

Takové hořké povídání..Prostě život

Pohádkové zamyšlení

Břetislav (1002-1055), syn Oldřicha a Boženy, unesl z kláštera ve Würzburgu Jitku. Vše bylo předem domluveno. I smrt mnohých z jeho družiny. Jitčin šlechtický původ měl nahradit Bořivojův nedostatek urozenosti. Jeho matka Božena byla přece pouhou selkou..

Obyčejný příběh.

Pohádka neuškodí.

Zikmund Korybutovič (1400- 1435) byl synem litevského knížete Vitolda a synovcem polského krále. Pražským husitům (s tichým souhlasem ostatních), se zastesklo po králi. Zikmunda Lucemburského neměli rádi. Pozvali proto Vitolda do Čech a nabídli mu trůn. Vitold odmítl a místo sebe poslal syna Zikmunda. Ten se stal v Čechách správcem. Toužil však po koruně. Ale ta byla na Karlštejně.. Někdy i takové "maličkosti" rozhodují.

Český král Přemysl Otakar druhý (1233-1271) to neměl lehké. Měl problémy se šlechtou, která si ukusovala stále větší sousta z královského krajíce. A král, který potřeboval mít krytá záda pro své výboje v okolních zemích (války v Uhrách, křížové výpravy), chtěl mít v zemi klid. Řešení našel v podobě měst. Královských měst, která budou loajální a o něž bude opírat svou moc v Čechách. A tak zakládal města. Velká a silná města, často na samých hranicích panských pozemků. Osidloval je spolehlivými lidmi a dával jim velikou samostatnost. To se mu vyplácelo. Města byla trnem v oku šlechtě, která tak neměla možnost rozšiřovat svá panství. Jedním z královských měst budovaným natruc silnému rodu Vítkovců, byly i České Budějovice.

Takové smutné povídání

Přemysl Otakar první (1155? – 1230). Český král. Byl synem Vladislava druhého a Judity Durynské. Vladislav druhý sice byl králem, ale jeho potomci na tento titul neměli nárok. Doba, do níž se Přemysl narodil, nebyla jednoduchá. Zemi opět vládla knížata. Jejich boj o moc (velice často bratrovražedný boj o moc) zasáhl do života malého Přemysla již na jeho počátku. Jako nepohodlný byl vyhnán i se svou matkou, ze země. Opakované vyhnanství bylo, myslím, pro Přemysla výzvou. Našel svůj cíl. Tvrdě a nesmlouvavě využíval všech způsobů, jak se dostat k moci. V těch časech nebyla zrada a podraz ničím neobvyklým. K podobným metodám sahali i jiní. Účel světil prostředky. Přemysl dosáhnul svého. Stal se králem. Českým králem. To na jeden život opravdu stačí.