Královská koruna

Královská koruna.

„Chceš korunu? Tak ber si ji!“ Tak řekli tenkrát v Praze.
Mnozí pobiti. Ranění se prašnou cestou potácí.
Já pro korunu přišel sem. A zaplatil jsem draze.
Korunu nemám. Hrdost má taje a bledne. Krvácí.

Zikmund Korybut. Z Litvy jsem. Přízeň polského krále.
A husité mne pozvali. Chtěli můj meč a kopí.
Byl správcem země. Chtěl být král. Když Vitold neměl zájem.
Jen vládnou všem! To jsem si přál. Však Karlštejn byl proti.

Pak s Žižkou ještě jezdil jsem. V boji vždy při něm býval.
A pod praporem husitským jsem zdatně bojoval.
Vitold mě zpátky domů zval. A já se v Čechách skrýval.
Jan z Rokycan však proti byl a vypudit mě dal.

Jsem poražen. A nejsem král. A sám se za to stydím..
Prý v Praze lidem vládnu dál. A oni za mnou stojí.
Pro zrádce jsem se králem stal. Však kdo to jinde vidí?
Nikdo jiný mne neuznal. Jdu zpět na Litvu svoji.

On mlád a hrdý bývával. A v bojích bil se rád.
Rád lesklou zbroj a cizí krev. Jak mnozí jiní v čas ten.
S husity jízd se spanilých účastnil častokrát.
Jednou však také dolů spad. Tak jako každý. Na zem.

Jednou na poli bitevním, když z koně spad, jak z vozu sud.
V té polské válce vzdálené, do níž se směle dal.
Tam zajat byl a utopen. Ten hrdý Zimund Korybut.
Jenž kdysi měl být Čechů král.