Ferda

Ferda

Tam na zahradě pod hruškou, měl kvartýr knírač Ferda.
Měl pěknou boudu dřevenou a u ní terasu.
Na podzim dostal máslovkou. No! To vám byla perda!
Dostal jí rovnou na záda. Kousek od ocasu.

Ferda, ten hrušky nemusí. Ten velký plod se rozbil.
Hruška mu kožich zmazala. Byla již víc, než zralá.
Tak vletěl zpátky do boudy. Do večera se zlobil.
Vždyť panička jej, násilím, dnes ráno vykoupala.

Ferda si paní ztěžuje. Falešně zanaříká.
„ Musíš tu hrušeň vykopat! Tohle tak nenechám!
Schválně mne hruškou trefila! Škoda je převeliká!
Vždyť na zádech i na břiše, od hrušky fleky mám.

Fleky mám na svém kožiše! Při tom jsem bez viny.
Nemohu ani do domu. Zmazal bych peřiny.
Tu hrušeň nechej porazit. A spal ji na popel!
A nebo ji nech přesadit. Abych ji neviděl.“

Bouda teď stojí u domu. A stín? Ten je to tam.
Ferda se krčí v boudě své. Slunce do střechy žhne.
Do stínu šel by pod hrušeň. Je ale připoután.
Hrušeň své plody shazuje do trávy zelené.