Glanc

Glanc.

On vystudoval školu. Tu školu vysokou.
A našel si tam ženu. Tu první lásku svou.
Uměla dobře vařit. Děti mu dala tři.
A on byl pracovitý. No. Muž jak se patří.

Dvacet let spolu žili. Roky mu běžely.
Jednou se na školení, probudil v posteli.
Vedle něj leží kráska, jíž před tím neviděl.
Tam přepadla jej láska. Po nové cestě šel.

Byl rozvod. Byly hádky. Bylo veliké zle.
Opustil postel starou. Jinou si ustele.
Odešel s holou řití, ten mladík postarší.
Té nové trhá kvítí na louce v podhradí.

Má hrad, ta nová dáma. Má hrad a přátele.
On dělá kastelána. Stele jim postele.
Ona pořádá banket. Plesy a koncerty.
On opravuje hradby. Obědvá konzervy.

Ona dnes není doma. Je kdesi s přáteli.
On marně nad tím koumá. Kam city zmizely?
Vídá ji s jiným mužem. Ten muž je starý kmet.
A je jim spolu dobře. To těžko nevidět.

Když se jí jednou zeptá, proč jej již přehlíží.
Ona se na něj dívá, jak na psa za mříží.
„Víš, hochu, to je boháč. A jmenuje se Franz.
A ty jsi pro mne nula. Ty nemáš jeho glanc.

Ty budeš vždy jen sluhou. Jen psem u nohou mých.
Nebo zmiz za tou druhou. Vrať se ve stopách svých.
Netrpím žádnou touhou, s tebou tu trávit čas.
Zítra mám cestu dlouhou. Pryč měsíc budu zas.“

Před zavřenými dveřmi. Stál tenkrát pojednou.
Myslel si že se shledá, se svojí rodinou.
Však vše dopadlo jinak. Vyhnán byl jako pes.
„Kde včera byl jsi doma, tam doma buď i dnes!“

Pod hradem v parku sedí. Do oken pohlíží.
Sálem se točí páry. A hudba z oken zní.
On sám se na hrad vrátil a bydlí v podhradí.
Je sluhou. Zahradníkem. Již mu to nevadí.