Zeptej se, Pane!

Zeptej se, Pane!

Zda stálo mi to za to, být v této zemi králem.
Krev, slzy, zrady, pomsta, mne žitím provází.
Já dětství prožil v zmatku. Útisku neustálém.
Teď, ve stáří vše sčítám. Smrt kolem obchází.

Když otce mého nastal čas, pak Bedřich vládnul zemi.
Než Barbarossa moc mu vzal a Oldřich se jí vzdal.
Tak Soběslav se vládcem stal. Vládcem nad námi všemi.
Já s matkou v Míšni přebýval a vyhnancem se stal.

Čas letěl jako zběsilý. Já soužil jsem se žalem.
Ač dítě, byl jsem vyhnancem. A neměl rodnou hroudu.
Již tenkrát však se zrodil sen, že se tu stanu králem.
A budu tím, jenž dá nám všem hrdost a slávu rodu.

Tak dospěl jsem a Adlétu jsem k oltáři si vedl.
Bedřich si ten rok trůn zpět vzal. Vše do ruky mi hrálo.
Já v Chebu pevně při něm stál a na svůj stolec sedl.
Otovu Moravu mi dal. A to nebylo málo.

Konrád na Prahu útočil a prohrál. K mé radosti.
Žena jej z hradeb srazila. Bedřich se zavčas vrátil.
Já za Bedřicha bojoval. Konrád měl důvod k zlosti.
Ač v Loděnici proklaté jsem mnoho mužů ztratil.

Spory a boje. Hoří zem. Vše pro Konráda Otu.
A nikdo není spokojen, jak vládne české zemi.
Císař se zlobí. Dělí zem. Ten čas je časem plotů.
Já sám se radím s Tebou jen. Ty jsi nad námi všemi.

Prý zrádným jsem a proradným. Mé slovo je jen pára.
Však dílo mé má jeden cíl. Chci sjednotit tu zem.
Snad nevalným jsem věřícím. Papež mě za to kárá.
Jen krev a slzy slibuji. V tom příkladem jdu všem.

Sám biskup Jindřich s vojskem šel. Plenil zem tvrdou pěstí.
Já u Zdic jsem s ním bojoval. Tam dostihla mne zrada.
V Praze jsem dlouho vzdoroval, však v boji neměl štěstí.
Zas do ciziny musel jsem. Neměl jsem krytá záda.

Když Bedřich k předkům odešel, můj bratr vládnout měl.
Však v lásce žil ten Vladislav. Chtěl jen na Moravu.
Já knížetem se tehdy stal, když biskup k Tobě šel.
A s bratrem o vše dělil se. O zlato, moc i o slávu.

Pak Filip dal mi korunu. Korunu královskou.
Já králem jsem se Čechů stal a měl jim vládnout všem.
A Konstancii jsem si vzal. Princeznu Uherskou.
Však ruce mé jsou od krve. Já krví zkropil zem.

Moravští bratři poznali, kdo vládne této zemi.
Jednoho dal jsem oslepit a další dva dostal vrah.
Sifrid mé plány překazil. Jediný mezi všemi.
Krev cestu moji zkrápěla. V bláto se měnil prach.

Ač Adlétu jsem zapudil, tak vracela se dál.
Až Ty jsi náš spor rozsoudil a svobodu mi dal.
Její smrt poklid dala mi. Já otcem jsem se stal.
Syn Václav se mi narodil. Budoucí Čechů král.

A opět v boj jsem vyzván byl. Boj o trůn císaře.
Zrady a intrik plným byl, ten čas až po okraj.
V létě jsem s jedním zápolil. S druhým pak na jaře.
A vyhrával jsem. Vyhrával. A oběma jsem lhal.

Sám papež uznal titul můj a na milost mne vzal.
Za to, jak dobře bojoval jsem na straně těch dvou.
I v očích církve uznán jsem. Já jsem dědičný král!
Snad Ty mi Pane, odpustíš, krvavou cestu mou.

Sigfried, Heřman a Leopold. A Ludvík. To byl sněm.
Když Filip padnul zavražděn, nastalo bezvládí.
Císaře odtud vezeme, kde sicilská je zem.
Fridrich se stane císařem. Nikomu nevadí.

Pak zlatou bulu sicilskou mi na listiny dal.
Podíl na moci potvrdil i mému bratrovi.
Můj Václav zdědí korunu. To jsem si přece přál.
Co stála mne ta dohoda, nikdo se nedoví.

Spory a vády s Ondřejem mou vládu provází.
On stal se novým biskupem a baží po moci.
Papež a církev vládnou všem. K dělení dochází.
Privilegia schválil sněm. A není pomoci.

Jsem dlouhou vládou unaven. Již nemohu, můj Pane.
Já Vratislava odstavil. Děpolta vyhnat dal.
A synovi jsem trůn svůj dal. Co má se stát, se stane.
Já nemohl být hodný hoch. Já byl jsem Český král.

Teď klečím tady v pokoře. V kapli jsem s Tebou sám.
Na chladné dlažbě kamenné. V očekávání trestu.
Já touhu měl a k cíli šel. A krev na rukou mám.
Ty posoudíš tam nahoře, jak šel jsem svoji cestu.

Tam leží v tumbě z opuky ten, o němž jsem tu psal.
On bojoval a budoval. Budoval tuto zem.
On tvrdě hájil naši vlast. Krev, zrady a tak dál.
A dal ji nám, jak sliboval. On dal ji nám. Nám všem.