vavaoko

†

Věk, nemoci a hlavně ubývání sil, donutí člověka přehodnotit priority. Pro mě bylo nejhorší poznání, že po padesátce už nic nenatrénuji. Že prostě musím žít z podstaty. Že jsem sice duševně v pohodě a jsem schopen se učit, ba i studovat, ale musím počítat schody, měřit vzdálenosti a zvažovat dostupnost. Ale dá se s tím bejt.

Je tu jaroooo!

Boubínský prales leží na západním svahu vrchu Boubín v centrální části Šumavy. Zachovalý a prastarý prales, rostou zde až 400 let staré stromy. Hajného v tomto polesí dělal kdysi jakýsi pan Schwellbock. Říká se, že on jediný tu znal místa, kde pramení potůčky známé tím, že voda v nich tekoucí je slaná! Geologové však tvrdí, že v okolí ložiska soli nejsou. Lze si tedy myslet, že vodu osolila sůl, jíž uloupili lapkové karavanám na Zlaté, řečené též Solné stezce a ukryli si ji na Boubíně. Anebo je to úplně jinak...

Nad zaniklou obcí Horní Světlé Hory stojí na skále dva velké kameny. I přesto, že se v jistých časech našli vandalové, kteří se je pokoušeli odstranit, kameny stále stojí. Stojí již snad dva tisíce let. Snad jsou prací Keltů, či snad jiného národa, který, stejně jako oni (a vlastně i já) považoval Slunce za božstvo. Ty kameny vydržely stát po dlouhá staletí. Vesnice pod nimi to štěstí neměla. Byla v hraničním pásmu.

Jeden z důvodů, proč nemusím zimu.

Řeka mně vždy přitahovala i odrazovala svou hloubkou, chladem a stálostí. Uvědomoval jsem si, že ta voda je vlastně velice stará. Daleko starší než kdokoli, kdo v ní smočil svou dlaň. Řeka pamatuje pády stovek Králů smrků, kteří se dožili stovek let. Zažila dobu kamennou, bronzovou i železnou. Starší než lidstvo. Také mnohem vytrvalejší a trpělivější. Ona pamatuje pády stovek lidských vládců. Lidé se kolem ní rodili i umírali. Budovali a ničili. Viděla celé národy putující kolem jejích břehů. Viděla jejich první vítězství i konečné prohry. Sama se nezměnila. Řeka a její voda je stejná. Je jen otázkou času, kdy lidé zmizí. Voda si na to počká. Má totiž něco, co my lidé nemáme. Má čas. Do té doby bude k večeru, s lehounkým větrem, znít její hlas, jenž slyší jen vyvolení. Když přijde večer slýchávám od vody tichý hlas, který mi vypráví prastaré příběhy.

Zimní procházka parkem zámku v Hluboké nad Vltavou.

Pro zahřátí.

Jen tak

Silně nenávistné, zaujaté a tendenční. Prostě celej já. Ale Trump je můj člověk.

Vítkův kámen, zvaný též Vítkův Hrádek, je nejvýše položeným hradem na našem území. Zřícenina hradu je viditelná na velikou vzdálenost. Fantastický je také rozhled z vrcholu věže, jež byla dominantou hradu, který založil Vítek z Prčice. První písemná zmínka o hradu s původně jednoduchým a po staletí doplňovaným opevněním je z roku 1347, ale snad stál již v roce 1277, tedy v době, kdy rozepře Vítkovců s králem Přemyslem Otakarem druhým vyvrcholily otevřeným bojem. Ale to je „novodobá“ historie. Kopec, nebo spíše hora, na níž hrad stojí, dominuje vltavskému údolí, Lipenské nádrži i širokému okolí. Je to strategické místo a kdo jej ovládal, měl přehled o dění v okruhu mnoha desítek kilometrů. Je jisté, že již dávno před stavbou hradu se na vrcholu hory objevovali lidé. Stopy po pradávných návštěvnících byly nalezeny. Kolem Vltavy se lidé pohybovali již v době kamenné. Ta doba trvala 5 000 000 let. Následovala doba bronzová atd. Lidé Chalmské, Únětické, Mohylové a i lid popelnicových polí. Lid Haštalské i Laténské kultury, Keltové, Římané, Germáni a posléze Slované. Ti všichni putovali kolem Vltavy, vzhlíželi k vrcholu hory, stoupali krásným lesem po jejím úbočí na její holé temeno a žasli nad výhledem, stejně tak jako já.

Viděl jsem onehdy Šumavu (Gabréta je prastarý název) z obou stran. Jsem si jist, že lidé byli na obou stranách stejní. Jen hovořili jinou řečí o tom samém. O práci, Bohu, lásce i smrti. Nedovedu si představit, že by jeden sedřený dřevorubec napadl jiného, stejně sedřeného dřevorubce jen proto, že mluví jinou řečí. Mohli se poprat o ženskou. U karet v hospodě. O upytlačeného srnce. Ale nervali se o území, víru a o politiku. Na to prostě neměli čas. Dřeli a žili tak, jak jim drsný kraj Šumavy dovolil. A mozoly na dlaních měli všichni. Jen králové, politici a podobní, mají čas na hlouposti.

Již se chystají.

Roku 1349 povolil císař Karel čtvrtý bratům Joštovi, Petrovi, Janovi a Oldřichovi z Rožmberka postavit hrad na kopci zvaném Dívčí Kámen. Hrad prokazatelně stál v roce 1383, ale je pravděpodobné, že již mnohem dříve. Kromě toho, že na něm byl krátce vězněn král Václav čtvrtý a toho, že se jej marně pokoušel dobýt Jan Žižka z Trocnova s velkým vojskem husitů, nestalo se na hradě nic příliš významného. Mě zaujal příběh Petra z Rožmberka.(11. 7. 1462 – 9. 10. 1523), který nechal naposledy hrad přestavět. Byl významným šlechticem ve službách krále a měl dobré postavení, vzdělání a v žádném případě nebyl slabé povahy. Přesto po náhlé smrti své milované manželky Elišky z Kravař a dcery Barbory roku 1519, ztratil rozum. Byla to podivná věc. Zemřely jednoho roku, snad i jednoho dne a v jeden moment. Jsou to jen mé domněnky, ale..

STK

...

Paulina Karolína Iris, vévodkyně z Arenbergu a Aerschotu (1774 - 1810), byla manželkou Josefa druhého ze Schwarzenbergu, prvního knížete hlubocké větve rodu. Zahynula při požáru na plese, konaném v Paříži na oslavu svatby Napoleona Bonaparta s rakouskou arcivévodkyní Marií Luisou.

Český Krumlov. Co dodat? Turistický fenomén. Prastaré osídlení toho místa je známou věcí. Vítkovci, Rožmberkové, Eggenbergové a i Schwarzenbergové jsou jen třešničkou na dortu historie osídlení místa, jehož tvář určila řeka svými meandry a skalnaté kopce na jejích březích. 35 až 50 000 let se datuje osídlení tohoto místa. Jsou důkazy, že již tehdy se kolem řeky toulali lidé. Po zemědělcích lze nalézt stopy z doby 5 000 let před naším letopočtem. A po nich Keltové, Germáni, Slované, Doudlebové, Boleticové, Slavníkovci, Přemyslovci, páni z Krumlova. Je to nevšedně dlouhá, zajímavá a krásná historie.

Onehdy jsem na hřbitově viděl starého pána. Stál u hrobu s jedním jménem a usmíval se.

Je nutno si přiznat, že císař Karel čtvrtý nebyl žádný krasavec. Tedy alespoň podle dnešních měřítek. Byl velký, velice silný a mužný. Ale také měl velikou jizvu na tváři, křivý zkus po přeťaté spodní čelisti, kulhal, měl spoustu jizev po zraněních a hrb. Nemohl otáčet hlavou po zranění krční páteře a měl zlomenou lopatku. To vše ve 39 letech. Měl dnu a další nemoci. Ve stáří si ještě zlomil krček stehenní kosti a to jej, díky následnému zápalu plic, stálo život. Když si bral svou poslední manželku Alžbětu Pomořanskou, bylo králi 47let. Nevěstě 16 let. Nepochybně však byl ještě při síle. Byl to prostě chlap. Obdivovaný a milovaný. V dnešní době napomádovaných frajírků se svislými rameny a zženštilým chováním, poměrně nepochopitelné. Ale byl to středověk a chlap měl svou cenu. On ji má i dnes, ale to se tají.