O víře a pokoře

O víře a pokoře.

Křížky a kapličky. Znamení víry.
Kostelík. Zvonice. Kláštera mříže.
Hroby těch bez víry. I těch, kdo věřili.
Všichni zde ulehli ve stínu kříže.

Hrobky těch bohatých. I urny chudiny.
Symboly. Erby. A dlouhý řad rovů.
Země je přijala. S vinou, či bez viny.
Nikdy již nevstanou. Nepůjdou domů.

Dubovou alejí starý muž kráčí.
V klobouku. O holi. S úsměvem v tváři.
Nad hlavou oblohu. V uších zpěv ptačí.
Slunce, ač zapadá, hřeje a září.

Postál si u hrobu té, jíž tak miloval.
Té, která odešla. Která tu není.
Bolest ji ničila. A Pán se slitoval.
Jen tělo v urně dlí pod chladnou zemí.

On nikdy nevěřil v jejího Boha.
Nehledal pomoci ve stínu kříže.
„Víra je k ničemu. Berlička pouhá.“
Mlčela. Nechtěla nutit jej k víře.

Nemoc. A bolest. A ta její víra.
Doktoři. Léky a bezmoci muka.
Z Bible jí předčítal. Byla v ní síla.
Její bledé tváře. A bezvládná ruka.

Jednou se probudil. Jarního rána.
V posteli ležela. Na prsou kříž.
A na rtech má úsměv. Je u svého Pána.
V nebi se ocitla. Je k němu blíž.

Těla, jež oheň vzal, v urnách tam leží.
Duše, jež unikly bolestem těl.
Najednou pochopil, o co zde běží.
Ucítil, že by to také tak chtěl.

Pomalu po cestě kráčí ten starý pán.
Slabost, jíž v bezmoci cítil, je pryč.
Dveře, jež zamčeny byly, jsou dokořán.
On hledal pokoru. Našel v ní klíč.