Průhledy

Průhledy.

Mít plán. A vizi chtěl bych mít. A spoustu. Spoustu času.
Pak léta sázel bych a sil. Rozséval kolem krásu.

Stromy, jež rostou do nebes. Keře, jezírka, loubí.
Sázel duby a platany, jež s oblohou se snoubí
.
Cestičky. Cesty. Spousty cest, vedoucích do zákoutí.
K lavičkám v skrytu tajeným, jež srdce nezarmoutí.

Tam psal by básník o lásce. Lásce, co neustává.
Lásce, jež roste nebi vstříc. Jak strom, či keř, či tráva.

V průhledech parku dalekých nechal bych kráčet čas.
Chvíle temné a tíživé, světlé a krásné zas.

Na koncích dlouhých alejí stavěl bych letohrádky.
Bílé a čisté. Vábivé. Krásná hnízdečka lásky.

Ty milence by vábily. Za nocí plných hvězd.
A citům průchod dávaly. Touze, jíž nelze snést.

Však nestavěl jsem. Nesázel. To jiný pilný byl.
Však stínu stromů staletých si nikdy neužil.

On nesázel je pro sebe. On znal, jak běží čas.
On vizi měl. A plán. A um. Však nespatřil těch krás.

Zvedám se těžce z lavičky. Hůl sklouzne po ledu.
Chtěl bych sázet a budovat. Již to však nesvedu.

Stáří si svůj díl vybralo. Do sbírky trofejí.
Čas mládí, síly odešel. Tou dlouhou alejí.

Hledám tvou ruku po hmatu a hladím tvoje dlaně.
Dívám se, jak se usmíváš. Jak růžoví ti skráně.

Kráčíme parkem zámeckým. Jen my dva. Ticho. Klid.
Já zasnil se. Však dnes je dnes. A snad to tak má být.

Nad hlavou modrá obloha. Mrazík a bílá tráva.
Slunce si stele peřiny a dobrou noc nám dává.

Večer si se stíny pohrává. Po noci pošilhává.
Stmívá se v parku staletém, jenž vzpomínkou se stává.