vavaoko

†

...

Král Karel čtvrtý měl s Prahou veliké plány. Chtěl z ní vybudovat evropskou metropoli a tvrdě na tom pracoval. Současná stavby katedrály a kamenného mostu byla čímsi nevídaným. Náročnost takové stavby lze posoudit i při pohledu na potíže při novodobých opravách mostu. Král se ale obklopil schopnými lidmi. Stavitelé byli opravdu na výši. Se stavbou mostu započal prakticky neznámý pan Otlin. Snad pražský měšťan a stavitel… Teprve po něm nastoupil Petr Parléř. Němec ze Švábska. (Parléř Něm. Parler. Počeštěno na polír). Gró obou staveb tvoří plášť z pískovcového zdiva. Pískovec byl těžen na několika místech v okolí Prahy, jen malé množství bylo přiváženo z větší vzdálenosti. Vžil jsem se do kočího volského potahu, jenž vozil pískovcové kvádry na stavbu. Těch kvádrů bylo jen na most potřeba 65 000. Pro ty lidi ta práce byla koncem bídy.

V časech Velkomoravské říše bylo území nynějších Čech prakticky územím nikoho. Byli zde samozřejmě lidé. Ale nebyl to stát. Drobné knížecí rody podléhaly tu franskému, tu moravskému vlivu. Nejinak tomu bylo i s vírou. Na Moravě to bylo jasné. Věrozvěstové Cyril s Metodějem kázali tu jedině správnou víru. Tu papežovu. Tedy římskou. V Čechách, naproti tomu, kázali němečtí kněží. A kázali po svém. Nebyl pro ně problém, vzít meč a bojovat po boku kohokoliv proti komukoliv. Jejich víra byla vlažná a prostý lid ji bral jen na lehkou váhu. Dovolil jsem si vyslat moravského biskupa Wichinga na pár dní na misi do Čech. Byl velice snaživým a je známo, že byl na misích ve Slezsku a jinde. Neměl rád Metoděje a ten se jej proto pokoušel různými způsoby zbavit. Je klidně možné, že byl i tady v Čechách. Jeho pocity z té návštěvy jsem si dovolil vyjádřit v tomto smyšleném dopise papeži.

Na fresce znojemské rotundy svaté Kateřiny je vyobrazen mladý a sympatický hoch. Tím mladíkem je Boleslav třetí. Jeden z nejkrutějších vládců našich dějin. Zní to podivně, ale je to tak. Kníže Boleslav třetí, zvaný ryšavý, u nás vládnul jen tři roky. A to ještě ne vcelku. Za dobu své vlády však „dokázal“ mnoho… Svého bratra Jaromíra nechal vykastrovat, na bratra Oldřicha poslal vrahy a ten se zachránil jen útěkem do ciziny. Poté Boleslav třetí prchá sám a místo něj vládne Vladivoj. Ten se do roka upije a na knížecí stolec je znovu povolán Boleslav třetí. Odpůrcům z rodu Vršovců slibuje milost, ale nechává je roku 1003 povraždit. Polský Boleslav chrabrý (byli jen vzdáleně příbuzní) ztratil trpělivost a povolal jej do Polska. V Hnězdně jej nechal oslepit a uvrhnout do žaláře, kde zůstal v samotě a tmě následujících 34 let. Rok po jeho smrti dobývá Hnězdno kníže Břetislav první. Nemanželský syn jeho bratra Oldřicha.

Drahomíra byla snachou kněžny Ludmily. Tedy svaté Ludmily. Tu dala zavraždit proto, že byly v nekončícím sporu o vliv na syny knížete Vratislava. Václava a Boleslava. Vikingové Ludmilu uškrtili šálou a bylo po hádkách. Drahomíra vládla jako regentka a byl klid. Ale jen do doby, kdy Václav uchopil moc. Vyhnal matku ze země (či snad jen na tvrz Budeč) a vládnul sám. Ke své smůle však jen do chvíle, než jej dal Boleslav zavraždit u kostela v Boleslavi. O tom, jestli to bylo dobré, či špatné pro Čechy, je možno diskutovat. Jisté je však to, že v tu chvíli stála Drahomíra na straně Václava, takže jí šlo také o krk. Dějiny říkají, že uprchla kamsi do Charvátska a více se o ní neví. Já tomu moc nevěřím. Boleslav byl pedant. Nemyslím si, že by dal volnost tak siné osobnosti, jakou byla Drahomíra. Hádám, že její kosti neleží příliš daleko od Boleslavi. Anonymní kostra na Budči, nebo Tetíně.. To by byl jeho styl.

Zase taková nenávistná. Omlouvám se.

Král Karel čtvrtý byl jako sedmiletý oženěn se stejně starou Blankou z Valois roku 1323. Děti nějaký čas trávily spolu, ale posléze byly odloučeny. Po dlouhých jedenácti letech se mají znovu setkat. V Praze. Karel se vrátil z Itálie, kde bojoval na přání svého otce. Blanka odjíždí z Paříže, kde žila od malička a jede do, jí zcela neznámých, Čech. Bylo to politické manželství. Bylo však prý velice šťastné.

Domnívám se, že císař Karel čtvrtý byl, k stáru, velice osamělým mužem. Pokud se poohlédneme po jeho osobních přátelích, zjistíme, že jich mnoho neměl. Jeho blízkými přáteli lze snad nazvat jen Arnošta z Pardubic a Buška z Velhartic. Tedy oba Bušky z Velhartic. Otce i syna. Nikdo z nich se však nedožil císařova stáří a jeho poslední výpravy do Francie. A ti ostatní byli prostě jen poddanými. Možná proto se věc svém věku a se svými zdravotními problémy, císař vydal na dlouhou cestu. Já jsem se pokusil nahlédnout do soukromí císaře v předvečer cesty.

Od jezu v Rožmberku nad Vltavou

Kolem horního toku Vltavy bylo dříve roztroušeno mnoho malých osad i osamělých chalup. Lidé pracovali v lese a na drobných políčkách. Práce dřevařů byla těžká a závislá na potřebách trhu. Díky přístupnosti potřebných surovin a snaze podnikatelů, byly v těchto místech zakládány sklářské hutě. Byly v nich, kromě jiného, vyráběny i korálky do růženců. Tomuto korálku se říkalo páteřík. Našel jsem jeden takový korálek. Díval jsem se na něj a napadl mne příběh.

Z obce Knížecí Pláně zbyl jen hřbitov s náhrobky a dřevěný kříž v místě, kde stával kostel Jana Křtitele. Stejně jako Bučina a mnohé další obce v pohraničí, byly Knížecí pláně vysídleny po druhé světové válce. Německá jména na náhrobcích neprozrazují nic o lidech, kteří tu žili. Jen chladný vítr vanoucí od hor a ruiny staveb. To jsou Knížecí Pláně.

Je to další kousek z mé připravované knihy o Vltavě. Loďka z kůry provází celou mou pouť po té krásné řece. Když přijde večer a hladina lipenského jezera se uklidní, slýchávám od vody tichý hlas, který mi vypráví prastaré příběhy lidí, kteří dříve žili v místech, jež zmizela pod tou temnou hladinou.

Všem spolupoutníkům po cestách poesie přeji mnoho štěstí v novém roce. Básník potřebuje k životu zdraví, lásku a fantazii. A Múzu. Ale to je holka toulavá a polibek od ní je dar. Tak Vám všem přeji růžové tváře od jejích polibků.

Abych nebyl jen neveselej.

Ve třicátých letech minulého století bylo budováno opevnění kolem celé hranice s Rakouskem a Německem a i na severu republiky a místy i ve vnitrozemí. Při cestě kolem Vltavy se dodnes dají najít pevnůstky lehkého opevnění, jimž se říkalo „řopíky“. (Podle zkratky příslušného úřadu, kterým bylo Ředitelství opevňovacích prací). V době Mnichova nebyla pohraniční opevnění ani zdaleka dokončena. Mnoho pevnůstek zůstalo rozestavěno a mnoho jich bylo jen na papíře. Světová válka vše změnila. Po vysídlení Němců bylo pohraničí prakticky prázdné. Vesnice, osady i samoty se staly eldorádem zlodějů. Bylo rozkradeno vše. Holé zdi domů bez oken působily dojmem konce světa. Posléze přišli pohraničníci, kteří vše dorazili. Samoty i celé vesnice mizely v oblacích prachu po odstřelech. V hraničním pásmu nesměl být pro nikoho z žádné strany žádný úkryt. Zmizeli lidé, zvířata, domy. Zbyly jen příběhy. A řeka..

V časech, kdy se v hutích okolo Vltavy tavilo sklo, bývalo běžné, že ženy malovaly doma skleněné obrázky, které se pak na jaře prodávaly na jarmarcích. V muzeích na Šumavě je můžeme vidět - tzv. podmalba na skle, s náměty ze života, nejčastěji však svaté obrázky. V zimě, která tenkrát bývala velice bohatá na sníh, se nedalo venku nic dělat a tak byla i tato práce vítaným zdrojem peněz. Muži pracovali v hutích, tkali a často pracovali v lese. Svážení dřeva z lesů nebyla lehká práce. Saně byly naloženy několika kubíky dřeva anebo kládami. Muži sjížděli se saněmi po prudkých lesních cestách a smrtelné úrazy nebyly ničím neobvyklým.

V roce 1789 vydal kníže Jan Nepomuk 1. ze Schwarzenbergu (1742 - 1789) dlouho očekávané povolení svému staviteli Josefu Rosenauerovi (1735 - 1804). Zavelel k započetí prací na kanálu, jenž měl dopravit dřevo ze šumavských lesů do Vídně. Rosenauer, který deset let plánoval a zaměřoval kanál v nehostinných lesích Šumavy, se dal do díla. Kanál byl postaven a poté provozován 170 let. Za tu dobu po něm bylo přepraveno osm milionů kubíků dřeva. Vzhledem k tomu, v jaké době a za jakých podmínek bylo dílo postaveno, je nutno říci, že se jedná o nevšední dílo nevšedních lidí.

...

Na vysoké skále nad Stožcem stával hrad. Nebyl nijak veliký. Jeho posádku tvořilo jen několik mužů. A velitel. Veliteli hradu se říkalo purkrabí. Byl to většinou rytíř, nebo příslušník nižší šlechty. V každém případě to byl pán hradu a širokého okolí. Ovšem. Být pánem na malinkém hradě utopeném v lesích na samé hranici říše, nebylo jistě žádné terno. V létě to nejspíš ještě šlo. Ale zima je na Šumavě krutá i dnes. Poblíž, ba ani opodál tenkrát nebylo nic. Žádné město, ani vesnice. Možná jen pár samot. A vzdálená ves Prachatice. Tenkrát opravdu jen trhová ves. Jsem přesvědčen, že sloužit na takovém místě, bylo za trest. Proto jsem napsal to, co jsem napsal.

Ani nevím, co dodat. Snad jen. Jedna z mnohých do mé budoucí knihy o řece.