vavaoko

†

Mám rýmu!!!

Jana Lucemburského v jeho poslední bitvě u Kresčaku doprovázeli jeho rytíři. Dlouholetí spolubojovníci z mnohých řeží. Aby mohli splnit přání slepého krále a dovést jej do bitevní vřavy, svázali své koně s koněm královým a vyrazili na smrt. Padli. Jejich jména neznáme. Je však jisté, že to byli stateční a věrní muži.

Nic.

Někdy se prostě unaví i Múza.

O plavcích na Vltavě bylo napsáno mnoho. Jak vypadá vor, ví i malé děti. Mne zaujala jiná věc. Když jsem pozoroval řeku pod přehradou, bylo mi jasné, že tudy prostě vory plout nemohly. Po cestě od Horní Vltavice, či Frymburka a někdy i až od Chlumu, prostě museli zastavit. Prameny dlouhých klád neměli šanci překonat několik kilometrů balvanitého řečiště až do Vyššího Brodu. Tenkrát to bylo jasné i plavcům a proto přistávali kousek nad dnešní hrází u vorařské louky. Zde vory rozebrali a pomocí volských potahů, převáželi kmeny do Vyššího Brodu. Klášter za to povozníčkům vyplácel 3 groše za fůru. Cesta tam a zpět trvala celý den. Ale byla to placená práce a té tenkrát nebylo mnoho. Majitelé spřežení na tom byli finančně velice dobře. A to i přes to, že osm dní v roce museli pracovat zdarma. Byla ti daň klášteru. Nezdá se to být mnoho. Za groš tehdy byla třeba slepice. Ale byly to peníze za práci. Většina pracovala zdarma

Ještě to pamatujeme. Někteří.

..

Morová epidemie, jež ve čtrnáctém století zasáhla Evropu, přišla z Asie. Zdecimovala obyvatelstvo nebývalou měrou. Moru tenkrát podlehla třetina všech obyvatel. Čech se pohroma dotkla jen letmo, ale i přesto nás připravila i o královnu. Nemoci podlehla Blanka z Valois, (1316 – 1348) první manželka Karla čtvrtého (1316 – 1378). Přenašečem nemoci byli paraziti žijící na krysách. Ty se vyskytovaly kdekoliv. Hlavně však ve městech, na hradech u vojska, v klášterech a tam, kde měly dobré podmínky pro své rozmnožování. Tedy velký nepořádek a špatné hygienické podmínky. Tedy, vlastně všude.

Revolta, povstání, revoluce. Jsou jako potopa. Jako zemětřesení, či jiná přírodní pohroma. A také mají vždy důvod a následky. Pohled historie na husitství měnil s režimy, vládnoucími naší zemi. Snaha přepsat dějiny a postavit husity do lepšího světla zde byla již za mého mládí. Je pravdou, že husity moc nemusím. Ale zároveň chápu jejich motivaci. Tedy některých. Ale tak tomu u revolucí bývá vždy. Na vině husitského řádění je slabý král, silná, bohatá, nemilosrdná katolická církev a pyšná šlechta. Jakmile totiž lidé dřou a přesto umírají hlady, nemají daleko k tomu, aby se vzbouřili. V konečném důsledku si však ti nejchudší vzpourou na dlouho nepolepší, ale to v momentě výbuchu vzteku neřeší

Marie Terezie (1717 – 1780) svým výnosem zakázala používání mučení k získání výpovědi zločinců. Také pronásledování podezřelých z čarodějnictví bylo jejím rozhodnutím zakázáno. To vše ke smůle těch, kdo na tom všem nesmírně bohatli i těch kdo se takto zbavovali nepříjemných sousedů. Bič a cejch si, ovšem, nechala v záloze. Nejde to totiž se všemi po dobrém. Také poslala děti od 5 do 12 let do školy. Omezila robotu a dala jí řád. Zavedla úřednickou správu, tedy byrokracii. Dříve všude seděli příslušníci šlechty. Nyní však státní úředníci. Byrokraté. (Až v našich časech toto označení získalo hanlivý nádech. Byrokrat se byl opravdu jen státní úředník.) Zavedla číslování domů a spoustu dalších věcí. A hlavně si spočítala lidi. V říši bylo 18,8 mil. Lidí. Čechů 2,26 miliónu. Potřebovala peníze od všech. A dostala je. Ono lidem to počítání nevadilo. Ale jen do chvíle, kdy si Maruška je spočítala a poslala na ně své byrokraty. Platili totiž daně. Ne šlechtici, nebo jinému pánu, který si z nich dříve uzobnul pro sebe, ale státu. Tedy Marušce. Sedlák poslal synka studovat a ten, po čase, zmáčknul tatíka o daně. Musel. Byl placen státem. Byl pod penzí a musel poslouchat. A poslouchal. Maruška zrušila mučení, ale bič si upletla nový. Mnohem delší a na všechny. Byla to moudrá paní.

30. 5. 1434 prohráli radikální husité bitvu u Lipan. Nebyl to však jejich konec. Táborských husitů se porážka příliš nedotkla. Tito, se svými spojenci svolanými z celých Čech a vedeni Janem Roháčem z Dubé (1374 – 1437) napadli Soběslav patřící do majetku Oldřicha II z Rožmberka. Město vyplení a vypálí. A to neměli dělat. Oldřich se mstí. Jeho vojsko napadá hrady a tvrze mající husitskou posádku a dobývá je, jeden po druhém. V případě Lomnice nad Lužnicí naráží na silný odpor a z Tábora se blíží pomoc pro obléhané. Táborští vyslali snad 1000 mužů ve zbroji a se zásobami a podařilo se jim zásoby doručit obléhaným. Oldřichovo vojsko nezasahuje a nechává táborské i odjet. Sleduje je však a na Pelhřimovsku u vsi Křeče, táborské napadá. Překvapení husité nestačí sestavit vozovou hradbu a dojde k masakru. 800 husitů je zabito. Pokud si uvědomíme, že u Lipan jich padlo 1300, je jasné, že to nebyla jen šarvátka, ale praktický konec radikálních husitů. Oni se totiž z porážky nikdy nevzpamatovali. Boj na hradě Sionu byl jen poslední šarvátkou desítek radikálů v čele s Roháčem. Mnoho zbylých husitů se dávalo najmout do vojsk jiných pánů, někteří dokonce bojovali ve vojsku krále Zikmunda proti Turkům. Zlato je zlato.

...

...

Psal jsem to pro Adalim. Ale říkala, abych to sem pověsil. Poslouchat se musí..

Borová Lada byla založena v roce 1745. Byla to ves pro dřevaře. V roce 1790 zde však vznikla i sklárna, která vyráběla skleněné korálky pro růžence, lidově zvané páteříky. Stálo zde již 14 domů. Obyvatelstvo bylo německé národnosti. Vsi se přezdívalo i „Žebravé domky“. V polovině 19. století zde žilo již 107 lidí ve dvaceti domech. Byla tu i malá kaple. Nyní zde není skoro nic.

Geologové říkají, že balvany ve Vltavě nejsou odnikud přineseny. Stejně jako Čertova stěna a několik dalších lokalit u nás, vznikly prý erozí. Tedy dlouhodobým obrušováním. Balvan pod lávkou v Loučovicích znám již padesát let. A na rozdíl ode mne, vypadá stále stejně. Je stejně veliký, stabilní a žulový. Za dalších padesát let bude jistě vypadat také tak. Pro kameny čas nic neznamená. Snad proto vypadají tak spokojeně. Alespoň ty, které já znám.

Šumavskými Zahrádkami teplá Vltava jen prošumí a probublá. Kamenité dno a prahy z valounů nenechají její hladinu v klidu. Je tu krásně v létě a prý i v zimě. Je tu památný tis, Pravětínská lada, velké tábořište pro vodáky, chaty a dlouhý náhon k pile, o němž se nedá nic více dohledat. Obec zanikla a nikdo mi nebyl schopen o pile nic bližšího říci. Ta místa jsou silně poznamenána lidskými vášněmi. Celé okolí je jakoby vygumováno z map a poté znovu zakresleno bez lidí. Přírodě to však nevadí. Ji nezajímají lidé. Stačí se podívat na staré fotografie a obrázky těch míst a je hned vidět proč. Řeka se nezměnila. Mění se jen lidé.

27. října 1108 se na hradě Vraclav koná velké shromáždění českých velmožů. Svatopluk, mimo jiné, vyčte Vršovcům Mutinovo údajné chování a přidá i další hříchy proto svému rodu, včetně vraždy strýce Jaromíra. Mutina je vzápětí zavražděn. Opět je napaden hrad Libice a všichni tamní Vršovci pobiti. Také v Praze a jinde se Vršovci stávají lovnou zvěří. Jsou bez milosti pobíjeni. Umírá na 300 mužů, žen i dětí. Opět však zřejmě nejsou pobiti všichni. Již 21. 9.1109, kdosi probodne Svatopluka kopím. Samozřejmě zezadu, jak také jinak? Vrah není nikdy dopaden. Podle jiných pramenů, byl kníže Svatopluk zabit v lese. Mě se však líbí tato verze. Ono je těžké, věřit jakékoliv verzi. Vše z těch časů je nutno brát s rezervou. A já si, ostatně, nečiním právo na pravdu. Mne zajímá příběh, pohnutky a myšlenky těch lidí. Na pravdu jsou tu lidé mnohem povolanější, než básník se zálibou v historii Čechů.

Zase kousek z chystané knihy o řece Vltavě.

Ve Františkově je elektrárna. Má předlouhý náhon a Francisovu turbínu. Původně tam stávala sklárna. Poté papírna, fabrika na díly do německých proudových letadel a poté to vše zlikvidovala naše armáda. Nyní je tu elektrárna a opodál skála, zvaná Pivní hrnec. A je tu Vltava. Již to není potok. V noci, když není vidět objekty a měsíc svítí, ve stříbře řeky kreslí vlnky obrázky z minulosti. Sedím u řeky a přede mnou defilují příběhy, jež si již nikdo nemůže pamatovat.