Představuji vám novou sbírku povídek "Strážci úsvitu", rozhodla jsem se, toto psát jako seriál :) budou zde vystupovat stejné hlavní postavy, ale každá povídka, bude o něčem jiném :) Pro upíroodpůrce! Důležité:) nebude to žádná upírská romance a roozhodně to nebude jen o upírech :)

...

křičící do čtyř stěn

křižovatky

...

mlha

Doma je doma ...

Z normálního života Billiho McCulkina, voyera Glasgowských parků

...

...

jsme

brečí, ale i prská sliny...radostí :))

myšlenky

myšlení

opravdu

V Mirkwoodu se začínají chystat na příjezd budoucí královny ...

rozprava o matematice

Klidné dny v Edorasu netrvají dlouho ...

na křídlech....

Tato báseň je óda na prachobyčelný život, život, jaký vedou miliony a miliony lidí. Probíhá tak hladce, že to vzbuzuje závist, jak je bezproblémový. Člověk se narodí, je očkován, později potká nějakou kočku, kterou si vezme za ženu, pracuje a pracuje, aby poistavil něco na nohy a nakonec umírá a zbyde po něm jen ten náhrobek a někdy ani to ne. Prachobyčejný život se řídí jednoduchými pravidly života. Člověk jde večer spát, jako miliony jiných, vstane, vyčistí si zuby nebo je vyndá ze skleničky, umyje si tvář, oholí se, jde-li ve vzácném případě o ženu, nasnídá se a jde pracovat. Vrátí se z práce, vrhne se na gauč a zapne televizi u které také usne.Dříve, v dobách Temna měl na to kolíbku, ale kde ty časy jsou ? A tak to jde den za dnem a za dnem a je v tom určitá hladkost a bezproblémovost, že by jeden záviděl. Skeptici takový život definují rčením : " Miliardy much a hovniválů hejna se nemohou mýlit, lidi žerte lejna !" To není černý humor, to je černá skepse, ta nejčernější te všech, vcucne do sebe i světlo. Nevšímejme si toho. Báseň má poněkud nezvyklou větu závěrem, která se tam hodí jak ryba na jízdní kolo, ale jak mne napadlo, tak jsem psal. Já neškrtám a nic neměním, abych se někomu zalíbil. Nemám to zapotřebí, líbím se sám sobě. Ne vždycky, ale většinou.