Srdce bojovnice II - 7. kapitola

Rozhodným krokem jsem se přesunula k dvojici znavených vojáků, na jejichž straně jsem měla bojovat.
„Riel,“ představila jsem se stručně.
„Gelmir,“ udýchaně zamumlal své jméno ten, co dosud pevně svíral svůj meč. Zato jeho druh si mne stále přeměřoval nevraživým pohledem.
„Tady nemáš co dělat!“ oznámil mi záštiplně.
„Kapitán si myslí něco jiného!“ odvětila jsem prudce a pomyslela si, že tohle je opravdu vynikající strategie. Není nad to se těsně před bojem rozhádat! Má ten ellon vůbec všech pět pohromadě?!
„Nech ji být, Lenwë!“ zastal se mne Gelmir mírně. „Vždyť je vojákem jako my! A nepochybuji o tom, že skončí na zemi stejně jako my…“
Nelíbilo se mi, že předem počítá s porážkou, i když v případě Glorfindela to snad ani jinak nešlo. Naučeným pohybem jsem odepnula svůj luk a podala ho jedné z ellith nalepených na hrazení, aby mi na něj dala pozor. Pak jsem obratně vytáhla své dýky, vděčná za to, že mě napadlo si pro své zbraně dojít dříve, než jsem se vydala s Erestorem sem. Raději jsem si ani nepředstavovala, jakými poznámkami by mě kapitán počastoval, kdybych musela přiznat, že nejsem ozbrojená.
„Copak nechápeš, o co mu jde?!“ syknul Lenwë nazlobeně. „Chce nás ponížit! Proč jinak by nám sem strkal ženskou!“
„Proč?!“ vmísila jsem se směle do jejich hovoru. „Protože nikdo jiný to vzít nechtěl! A já se jim ani nedivím!“
„Co tím jako chceš říct?!“ přimhouřil Lenwë výhružně oči.
„Že bychom snad měli držet pospolu! A vymyslet nějakou taktiku…“
„Taktiku?!“ ušklíbl se opovržlivě. „Ženská, vždyť to povídám! Jakou tady chceš u všech Valar vymýšlet taktiku?! Věříš snad, že bys ho mohla porazit?!“
„Každý je porazitelný!“ nadhodila jsem neurčitě.
„To nepochybně ano! Pokud jsi ovšem Balrog a na toho ty zcela jistě nevypadáš! Spíš mi připadáš jako hodně naivní holka, která se plete mužům do jejich práce!“
„Netušila jsem, že válení se po zemi je jenom výsadou mužů!“ odsekla jsem podobným tónem.
„Poslyš…!“ zavrčel na mne Lenwë a vztekem celý zrudnul v obličeji. „Raději mne nedráždi!“
„Nebo co?!“ nehodlala jsem se nechat tak snadno zastrašit. Nebylo to ostatně poprvé, co jsem se s takovýmto přístupem setkala. Akorát už jsem to odmítala strpět.
Místo odpovědi se Lenwë překonal a opět pozvednul svůj meč. A ihned ho namířil na mě. „Bojuj, pokud máš k tomu kuráž! A nebo se bojíš, že si zlomíš nehtík?!“
„Nebudu s tebou bojovat! Pokud si nevzpomínáš, tak máme bojovat s někým jiným! A nebo si troufáš jenom na mě?!“
Na tohle už Lenwë jenom vztekle zavrčel a seknul po mně. Tedy přinejmenším to chtěl udělat, ale v rozhodujícím okamžiku se k nám přitočil Glorfindel a hned v počátku jeho úder zblokoval.
„Co má tohle znamenat?! Vyřídili jste snad už svého protivníka, že se začínáte bít i ve vlastních řadách?!“ vyštěkl na nás značně nevlídně.
„Za to může ona, pane!“ ozval se Lenwë nespokojeně. „S ní se nedá spolupracovat!“
„A copak ti provedla tak strašného, žes na ni zaútočil, hm?!“ vyzvídal kapitán důrazně.
Lenwë raději pro tentokrát zarytě mlčel.
„Nu?! Neumíš snad mluvit?!“
„Zpochybňovala mou odvahu a zdatnost!“ přiznal nakonec.
Glorfindel se pobaveně zasmál. „Ani se jí nedivím, já o nich mám také své pochybnosti!“
Voják zaťal zuby a poníženě zíral do země. Ostatně i Gelmir vyhlížel jako zpráskaný pes, i když vůbec za nic nemohl.
Ale Glorfindel s ním ještě nebyl hotov. „Jsi snad úplný nováček, že se necháš tak hloupě vyprovokovat?!“ posmíval se mu. „Pokud se nedokážeš chovat jako skutečný voják, pak nemáš v aréně co pohledávat! Protože já odmítám marnit svůj drahocenný čas s hlupáky, rozumíš?! A teď ven!“ mávnul rukou kamsi do dáli a Lenwë s poslušným pokývnutím hlavy opustil ohrazené prostranství.
„Ty můžeš jít také!“ oznámil vzápětí Gelmirovi, který jeho rozhodnutí uvítal s vděčným výrazem. Zřejmě byl rád, že z toho dnes vyvázl tak lehce. Jen já jsem se za ním dívala dost znepokojeně.
Neboť netrvalo dlouho a já tam zůstala s kapitánem docela sama.