Srdce bojovnice II - 9. kapitola

„Jak se vůbec Thranduil na tenhle tvůj mimořádný výkon tvářil?“ zeptal se mě kapitán, když se poněkud uklidnil. Koutky úst mu ale potutelně cukaly dál, což mi na náladě nijak nepřidalo.
„Byl rád, že jsem mu zachránila život! Očividně mu připadalo lepší, že ho zasáhnul můj šíp než Orkův!“ odvětila jsem prudce.
Ani jsem vlastně nevěděla, co mě rozhodilo víc, jestli ty neustálé narážky na tenhle nešťastný incident a nebo vzpomínka na prince. Domnívala jsem se, že když odjedu z Eryn Galen, podaří se mi ho po čase pustit z hlavy, jenže na tomto místě, kde on nějakou dobu pobýval, to bylo nejspíš zhola nemožné. Možná jsem měla raději zamířit rovnou do Mordoru...
„Když to podáš takto, tak nepochybně ano,“ přisvědčil kapitán a natáhnul se pro košili, kterou si někdy předtím odložil na hrazení. Když si ji přetáhl přes hlavu, ozvalo se z hloučku ellith několik zklamaných povzdechů.
„Projdeme se,“ oznámil mi Glorfindel rezolutně, nejspíš už měl té pozornosti akorát dost.
Nebránila jsem se. Jenom jsem si vyzvedla svůj luk a pak jsem ho povolně následovala pryč od lehce protestujícího davu směrem ke skupince nízkých budov.
„Příliš jste je svým odchodem nepotěšil…“ poznamenala jsem, abych prolomila nastalé ticho.
Kapitánova bezprostřední reakce mě však překvapila. „Já tu také nejsem od toho, abych někoho těšil! Mám tu poslání!“ sdělil mi téměř káravě a mně pomalu začínalo docházet, proč je tak nepřístupný ženským půvabům.
„Copak se nedá zvládnout obojí? Nemyslím si, že by Vám to Valar zazlívali…“ nadhodila jsem a nemohla si přitom nevzpomenout na Nimloth a ty její zamilované oči, kterými ho tak hltala.
„Skutečně?! Znáš se s nimi snad natolik dobře, že to můžeš tvrdit?!“ zareagoval nečekaně prudce a mě napadlo, že když se doopravdy rozlítí, musí na něho být strašlivý pohled.
„To ne…“ přiznala jsem spěšně v náznaku omluvy.
„Pak nepronášej podobné soudy!“ vytknul mi podrážděně. Vzápětí ale jeho nesmlouvavý výraz poněkud změknul. „Pověz mi raději… jak se vůbec má Thranduil?“
Nebyla jsem si jistá, jestli ho to skutečně zajímá, a nebo se pouze snaží změnit téma naší malé konverzace, ale jakmile jsem zaslechla princovo jméno, opět se mi prudčeji rozbušilo srdce. Bylo to směšné… Jen necelý týden bez něho a mně to připadalo přinejmenším jako rok… jako celá věčnost…
Možná měl Lindir pravdu… Nepříslušelo mi rozhodovat za něho… Jenže co by udělal on, kdybych se mu se vším svěřila? Nepochybně by sám usoudil, že my dva nemáme žádnou budoucnost… Já mu pouze ušetřila námahu… a sobě hořké zklamání z odmítnutí… Ale proč mě pak to vědomí nijak zvlášť netěší?
„Riel?“ ozval se kapitán znovu a mně došlo, že nejspíš stále čeká na odpověď. Jenže co mu mám říct?
„Dobře, asi dobře. Přinejmenším když jsem odtamtud odjížděla, tak byl živ a zdráv,“ vysypala jsem ze sebe a doufala, že se s tím spokojí a nebude už dál vyzvídat. Jenže to jsem byla na omylu.
„To je hezké, ale chtěl jsem slyšet něco víc. Třeba to, jak se nyní shodne se svým otcem… Jestli už si tam našel nějakou elleth… Podobné věci!“
Vrhla jsem po něm trochu užaslý pohled. „A Vy se snad domníváte, že se mi s podobnými věcmi svěřoval?!“
„To ne, ale sloužila jsi pod ním. Jistě ses, byť třeba nechtěně, něco dozvěděla. Navíc jsi elleth a ty toho zpravidla ví poměrně dost…“
Lehce jsem se zachmuřila. „Povězte mi, Saerose jste se na toto také tázal?!“
„Jeho ne. Jenže on sebou také div neškubnul pokaždé, když jsem náhodou pronesl Thranduilovo jméno…“
„Nic takového nedělám!“ namítla jsem vehementně. Možná až příliš, protože to okamžitě upoutalo jeho pozornost.
„Tohle je pouze další druh obranné reakce, Riel. Víš, co si myslím? Že ti na princi dost záleželo… a možná ještě záleží… A nebo hodláš i tohle popřít?“