Srdce bojovnice II - 4. kapitola

Obávala jsem se, že ta společná prohlídka bude naprostou katastrofou, ale když jsem ignorovala občasné Erestorovy povzdechy nad tím, jak by každý jen bojoval a on aby se staral o to, aby to tu jakžtakž udržel všechno v chodu, tak se ukázal být překvapivě příjemným společníkem. Zůstával sice i nadále odměřený, ale nedalo se říct, že by se choval vyloženě nepřátelsky. A když jsem trochu polechtala jeho ego svými občasnými dotazy, rozpovídal se a já se nestačila divit, kolik toho zná. Lord Elrond měl s tou studnicí naprostou pravdu...
„Pane... Mohu se Vás zeptat na něco... osobnějšího?“ začala jsem váhavě.
Erestor se prudce zastavil a ostře na mne pohlédl. „Ano?“ opáčil poněkud nevlídně, ale tím jsem se nenechala odradit.
„Jaký je kapitán Glorfindel? Jistě jste měl příležitost ho poznat blíž... Je opravdu tak znamenitý bojovník, jak se povídá?“
Erestor nad mou otázkou chvilku hloubal, než odpověděl. „Je. A také si je toho až příliš dobře vědom!“
„Chcete tím říct, že je...“ Ani jsem to raději nedořekla, neboť jsem se zdráhala hanobit jméno chrabrého válečníka, který se odvážil postavit samotnému Balrogovi.
„Arogantní? Ano, přesně to bych řekl! A také značně samolibý!“ pronesl Erestor kousavě.
Napadlo mne, že to samé by se dalo říct i o něm. Nicméně bylo zřejmé, že si ho tento znovuzrozený kapitán příliš nezískal. A já nemohla nedumat, co se mezi nimi přihodilo, že na něho Erestor takto nelaskavě pohlíží.
„A jak se chová ke svým mužům?“ neodpustila jsem si další otázku.
„Jak to mám vědět? Vypadám snad jako voják?! Ne tedy, že by se náš ctěný kapitán nesnažil! Nejspíš se již dočista zbláznil! Já a držet meč?!“ vyprskl Erestor se spravedlivým rozhořčením.
„Chtěl Vás učit?“
„Nu ano! Vidíš, jak je arogantní?! Prý, že pod jeho vedením se i z knihomola může stát bojovník!“ A lordův pobočník doplnil toto zvolání ještě řadou zamumlaných výrazů, které nepochybně nebyly lichotivé, ale jejichž význam mi částečně unikal.
„Mně to od něho připadá milé, že Vám chtěl předat část svých zkušeností...“ oponovala jsem mírně. „Jeden přece nikdy neví, kdy se mu to může hodit...“
„Děvče, prošel jsem bezpečně celou cestu z Lindonu přes Eregion až sem a zcela bez úhony. Je na vojácích, aby nás, jež mečem nevládneme, chránili, já je také nenutím, aby trávili hodiny v knihovně a učili se cizím řečem a historii!“
„To je sice pravda, ale neznalost cizích řečí Vás nezabije tak jistě jako úder vedený mečem, který neumíte odrazit...“
„Humph!“ odfrkl si Erestor znechuceně. „Skoro jako kdybych slyšel jeho! Abych měl klid, tak jsem se s ním vsadil... Pokud mě porazí v šachách, podrobím se hodinovému výcviku pod jeho velením... A věř mi, že to byla ta nejdelší hodina mého života!“
Neubránila jsem se, abych se krátce nezasmála. Erestor na mě vrhnul značně útrpný pohled a pak potřásl hlavou. „Však si s ním též užiješ své. Ten nikoho nešetří...“
Náš hovor se opět přesunul na méně zajímavá témata, jako byly vzácné svazky na policích, či výjevy z historie na gobelínech. Poslušně jsem si všechno prohlédla a občas jsem zamručela nějakou neurčitou pochvalnou poznámku. Ne, že by sídlo lorda Elronda nebylo úchvatné, ale mě podobné věci příliš neoslovovaly. Spíše jsem byla zvědavá na zbrojnici, takže když mě Erestor asi po hodině a půl konečně vyvedl na nádvoří, docela se mi ulevilo.
Aniž by se kohokoli otázal, kde může kapitána najít, rovnou vyrazil směrem ke cvičišti. Nejspíš už měl v tomhle ohledu jisté zkušenosti, neboť ho ani nijak zvlášť nezarazilo srocení ellyn i ellith, kteří napjatě sledovali dění v jedné z arén. Zato já byla tím rozruchem překvapená, neboť se z toho hloučku co chvíli ozývaly povzbudivé a nebo naopak zklamané výkřiky.
„Tak tady ho máš!“ prohodil upjatě Erestor a otočil se, aby se vrátil zpátky do domu. Bylo patrné, že se mu podobná místa příliš nezamlouvají.
„Kde?“ rozhlížela jsem se kolem sebe a přemýšlela, jak rozpoznat někoho, o kom pouze vím, že je urostlý a plavovlasý.
„Uvnitř...“ odtušil můj tmavovlasý společník, než se s tichým zašustěním své róby vzdálil.