Srdce bojovnice II - 5. kapitola

Tiše jsem si povzdechla, než jsem si odhodlaně začala klestit cestu blíž k aréně.
„S dovolením... Omlouvám se... Promiňte...“ mumlala jsem, dokud jsem se úspěšně nedostala až do popředí a neotevřel se mi tak ničím nekrytý výhled na dění uvnitř.
„Není úchvatný?“ vydechla nějaká elleth vedle mne okouzleně. „Jako jeden z Valar, že?“
Nejprve jsem ji chtěla za takové rouhání pokárat, ale čím déle jsem se na toho plavovlasého obra dívala, tím více jsem nabývala přesvědčení, že má ta dívka pravdu.
„Jistě zase vyhraje... ještě nikdy neprohrál... Ale kvůli tomu sem ostatně nechodím...“ svěřovala mi šeptem, aniž by byť na okamžik pustila bojující ellyn z očí. „To jen že... bez té košile vypadá tak... tak...“
Zdálo se, že ta zamilovaná elleth nedokáže najít vhodná slova, kterými by mohutný Glorfindelův obnažený hrudník vhodně popsala. I já se neubránila tomu, abych na něm zálibně nespočinula očima. Byl to rozhodně pořádný kus chlapa... Slunce se odráželo od jeho lesknoucích se zad a ramen, zatímco on těžkým obouručním mečem odrážel útoky hned tří vojáků a ani se nezdálo, že by mu to činilo nějaké zvláštní potíže.
„Mužně?“ nabídla jsem jí a ona s roztomilým zasmáním přisvědčila.
„Naprosto...“
Krátce na mě pohlédla, než zase obrátila veškerou svou pozornost ke Glorfindelovi.
„Kdo vůbec jsi? Nikdy předtím jsem tě tu neviděla... A proč jsi oblečená jako voják?“ vyzvídala.
„Jsem Riel z Eryn Galen. A oblečená jako voják jsem jednoduše proto, že jsem voják,“ odvětila jsem stručně.
„Ach...“ Dívka mi věnovala další letmý pohled. „Že mne to také nenapadlo! Jak já bych s ním ráda trénovala...“ prohodila zasněně. „Ehm... Odpusť mi mé chabé způsoby... Jsem Nimloth...“ představila se mi jakoby mimochodem.
„Ráda tě poznávám.“
„I já tebe. Takže... proč tu jsi, jestli můžu být tak zvědavá? Nepovídej, že jsi vážila cestu sem jen proto, aby ses pokusila svést našeho kapitána? I když on by za tu cestu nepochybně stál...“ zachichotala se a lehce se zarděla.
„To víš z vlastní zkušenosti?“ nemohla jsem se nezeptat.
„Ale kdepak... Jeden z důvodů, proč je lord Glorfindel mezi ellith tak oblíbený, je ten, že je tak nedostupný...“
„Nedostupný? Proč?“
„To nevím. Ale za tu dobu, co tu žije, ho ještě nikdo s elleth neviděl. Tedy pokud se mu zrovna nějaká ze zoufalství nevrhla kolem krku...“ pousmála se ne bez jisté dávky opovržení. „Nevypadá přímo jako z dávných bájí? Jako jeden z prvních Eldar? A počkej, až ho uvidíš na tom jeho běloušovi...“
Jak jsem tak naslouchala jejímu poněkud omámenému vyprávění, najednou mě něco napadlo.
„Znáš prince Thranduila? Prý tu nějakou dobu pobýval...“ nadhodila jsem neurčitě a čekala, co se od Nimloth dozvím zajímavého.
„Ach ano... Také velice pohledný ellon... Ale na Glorfindela prostě nemá...“
Raději jsem její poznámku ignorovala. „Bojovali ti dva spolu někdy?“
„Ovšem... Mám pocit, že Glorfindela již zkoušeli porazit všichni ellyn, kteří se tu jen mihli. Ale bez úspěchu. I princ se s ním utkal. Vydržel docela dlouho, ale nakonec stejně skončil na zemi.“
„Hádám, že nebyl tak nedostupný jako kapitán?“
Věděla jsem, že mi do toho vůbec nic není, ale nemohla jsem si pomoct. Možná jsem prostě potřebovala slyšet, že tu proháněl každou sukni, která mu jen přišla do cesty. Rozhodně by to trochu zmírnilo mou lítost nad tím, že jsem ho musela opustit.
„Princ?“ vyvalila na mě Nimloth oči a pobaveně se zasmála. „S princem to bylo ještě daleko těžší!“
„Jak těžší?“ nechápala jsem, ale o to horší věci jsem si okamžitě představovala.
„Nu... proslýchá se, že v Eregionu o někoho přišel... Nevím to jistě, ale podle toho, jak nevesele se tvářil, tak bych tomu i věřila...“