Víla z Bretaně - 4. část

Francie – Bretaň, 1475

Jmenovala se Ysobel.
Duncan se stále nemohl nasytit oněch libozvučných tónů, které mu šeptání jejího jména přinášelo. Pomyslný růženín protékal mezi prsty a rozechvělá ústa mumlala stále dokola modlitbu tří slabik: Ysobel, Ysobel, Ysobel.
Až příliš dobře věděl, že svou pomstu nikdy neuskuteční. Přísahal sice na svou čest – když občas jeho mysl vystřízlivěla z bláznivého poblouznění, rval mu slib proradné srdce doslova na kousíčky – lesk rudého vlasu však nešel tak snadno vymazat z paměti.
Nepovolal k sobě baculatou děvečku jako předchozí večer. Neměl na nic chuť.
Ysobel, Ysobel, Ysobel.
Včera se konečně pokusil trochu vzchopit, s čímž mu měla původně pomoci právě ona usměvavá dívčina z polorozpadlé krčmy, kde již několik nocí přebýval. Za číši vína byla svolná ke všemu, vidina milování ji neděsila. Ovšem jen slabá náhražka za usměvavou vílu. Když si přeochotně rozvázala hrubou košili a schoulila se do mladíkova náručí, pocítil k ní náhle nebývalý odpor. Připadala mu tlustá, nemotorná a špinavá.
Boubelka se vyděšeně oblékla a zmizela stejně rychle, jako se objevila. Pánové mívají občas divné nálady a v té chvíli je lepší se jim obloukem vyhnout, o čemž se několikrát sama přesvědčila na vlastní kůži.
Dlaně těžce dopadly na krbovou římsu.
Zoufalství.
Stačí jen pár let počkat…
Pohár širokým obloukem přeletěl místnost, zeď se dunivě rozezněla.
Jenže on nechtěl čekat!
Ysobel, Ysobel, Ysobel.
Rozhodl se. Hned zítra ráno odjede zpátky do Anglie. Musí pryč z dosahu malé čarodějky, pryč z tohoto prokletého kraje. Nemůže dál zůstat, zbláznil by se!
Ještě jednou ji vidět, naposledy – a pak…