Srdce bojovnice II - 2. kapitola

„Omlouvám se, pane,“ hlesla jsem a sklonila jsem hlavu, naprosto v rozpacích z toho, že mě lord Elrond přistihl, jak na něho zírám.
„Nic se přece nestalo, Riel,“ zasmál se kupodivu a jeho reakce mě přiměla, abych na něho znovu pohlédla. „Doufám, že ses dobře vyspala. Někteří mají zprvu potíže přivyknout si na ten neustálý zvuk vody, ale já ho shledávám uklidňujícím.“
„To nepochybně je, pane,“ přisvědčila jsem, protože se mi nechtělo přiznávat, že jsem usnula tak rychle, že ani neměl příležitost mě nějak rušit.
„Výborně. Nyní, pokud proti tomu nic nenamítáš, bychom mohli přejít k o něco zásadnějším otázkám. A nebo bys raději, abychom s tím vyčkali do Saerosova návratu?“
„To nebude nutné, pane,“ odtušila jsem. „Ráda bych zde vystupovala sama za sebe, ne jako Saerosova známost, když dovolíte.“
„To mi zcela vyhovuje, Riel,“ přisvědčil lord Elrond a posadil se do křesla naproti mně, ruce si pohodlně položil na desku pracovního stolu. „Pověz mi tedy… Jaké máš představy o svém životě zde? Co bys chtěla dělat?“
Zhluboka jsem se nadechla, než jsem znovu promluvila. „Tak trochu jsem doufala, že bych mohla působit ve Vaší armádě, pane. Vím, že je to troufalé, ale nežádám o nic víc než příležitost Vám dokázat, že jsem toho hodna,“ vychrlila jsem ze sebe dřív, než se mě mohly zmocnit pochybnosti.
Elrond přikývnul. „Tušil jsem, že s něčím takovým přijdeš…“ prohodil pouze. Jeho tón nezněl příliš nadšeně.
„Skutečně? A jak jste se rozhodl, pane, jestli smím být tak smělá a tázat se?“
„Smělá? Na tvém dotazu nic smělého není, Riel. Budu k tobě naprosto upřímný… Když se mnou Saeros o tobě promlouval, vyznělo to, že má v úmyslu tě co nevidět pojmout za svou choť. Dokonce mne požádal, abych tě v žádném případě nepřijímal do řad svých vojáků…“
Nemohla jsem říct, že by mě toto zjištění až tolik šokovalo, přesto jsem pocítila nemalé zklamání. Samozřejmě, že Saeros věřil, že to dělá pro mé dobro, jenže ani to jeho čin nijak neospravedlňovalo.
„Proč mi tohle říkáte, pane? Abych lépe porozuměla, že mě vlastně musíte odmítnout?“ pronesla jsem skoro tak ledově jako prve ten ellon na chodbě.
„Ale kdepak. Svou příležitost dostaneš, Riel, o to se strachovat nemusíš. Pouze jsem chtěl, aby mezi námi bylo jasno. Jsem si sice jist, že to Saeros nemínil nijak zle, ovšem stejně nemohu tvrdit, že by se mi jeho jednání zamlouvalo.“
Užasle jsem potřásla hlavou. „Překvapujete mne, pane!“
„Opravdu? Doufám, že zatím pouze v tom dobrém smyslu,“ pousmál se na mne Elrond povzbudivě. „Jak jsem vyrozuměl, jsi především lučištnicí…“
„Ano, pane.“
„Pak pokud jsi již náležitě odpočata, zavedl bych tě po obědě za svým kapitánem a ty bys nám předvedla, jak dobře si rozumíš se svým lukem.“
„S radostí, pane!“ rozzářila jsem se, protože jsem nevěřila, že by moje nadcházející zkouška mohla být těžší než ta, kterou pro mne tenkrát připravil Thranduil.
Vzpomínka na něho mne okamžitě rozesmutnila a já cítila, jak má radost kvapem vyprchává. Zůstala jen lítost… a stesk… V duchu jsem přemýšlela, jestli už přišel na to, že nejsem na žádné hlídce. A pokud ano, jak na to reagoval. Zlobí se na mne? A nebo je rád, že už jsem z jeho života pryč? Či snad mu dokonce chybím? A záleží na tom vůbec?
„Riel?“
Poklidný hlas lorda Elronda mne ihned vrátil zpátky do reality. „Odpusťte, pane, poněkud jsem se…“
„Zasnila?“ doplnil za mne dobrosrdečně.
„Zamyslela,“ opravila jsem ho s notnou dávkou kajícnosti.
„Jak si přeješ. Jenom bych tě rád upozornil, že můj kapitán je značně nesmlouvavý a nespokojí se jen tak s lecčíms…“
„Má mě tohle varování odradit, pane?“ otázala jsem se poněkud nedůvěřivě.
„Nikoliv, Riel Pouze bych nerad, aby sis dělala přílišné naděje. Pokud ovšem Glorfindela přesvědčíš, pak jsi v mém vojsku více než vítána.“
„Glorfindela?“
„Nu ano. Jistě jsi již někdy slyšela o Glorfindelovi od Zlatého Květu, který byl v Gondolinu kapitánem, a díky jehož chrabrosti se podařilo mým prarodičům uniknout z trosek hořícího města,“ shrnul lord Elrond stručně chrabré činy tohoto legendárního bojovníka.
„Ovšem, pane. Jen jsem netušila, že má nějakého jmenovce.“
„To také nemá,“ ubezpečil mne lord Elrond. „Valar jeho odvaha zřejmě zaujala natolik, že se mu rozhodli dát ještě jednu příležitost… Tudíž je opět živ a zdráv zde v Imladris. Jistě se již nemůžeš dočkat, až se s ním osobně setkáš, že?“
Musím říci, že jsem se nemohla dočkat spousty věcí, ale tohle k nim zrovna nepatřilo...