Srdce bojovnice II - 21. kapitola

„Ty nemáš, co bys mi na tohle řekla, Riel?! Nenapadá tě snad právě žádná věrohodná výmluva?!“ udeřil na mne Glorfindel znovu a já už neměla dost síly, abych nadále čelila těm jeho ledovým odsuzujícím očím.
„Nehodlám se na nic vymlouvat, pane,“ řekla jsem prostě, ale jeho jsem svou pokorou neobměkčila.
„Čím lépe tě poznávám, tím více se podivuji, co ses vlastně během své služby naučila! Nejspíš bys zasáhla všechny tyto terče na největší možnou vzdálenost, jinak by Thranduila ani nenapadlo, aby tě s sebou bral na nějakou výpravu, ale to ostatní...“ Kapitán znechuceně potřásl hlavou. „Jsem notně zklamán!“
„Vždyť jste mne ještě ani nevyzkoušel, pane!“ namítla jsem chabě na svou obranu.
„Myslíš? Zkouším tě už od doby, co ses objevila u arény!“ oznámil mi stroze.
„Ano?“
„Ovšem. Chceš vědět, co jsem o tobě zatím zjistil?“
Tak tímhle jsem si zrovna moc jistá nebyla, ale to jsem mu samozřejmě nemohla přiznat. Proto jsem souhlasně přikývla.
„Není to rozhodně nic potěšujícího, jak se ostatně za okamžik sama přesvědčíš. Neboť jsem odhalil, že jsi impulzivní, popudlivá, nejistá a v některých ohledech naopak zas až přespříliš sebejistá osůbka. Máš potíže se podřídit i spolupracovat a vůbec nejevíš žádný z předpokladů pro dobrého vojáka. Zbývá se jen divit, proč s tebou Thranduil vlastně marnil svůj čas.“
„Protože možná nalezl i nějaké kladné vlastnosti,“ navrhla jsem nesměle.
„Možná… Ale tak důvěrně tě poznávat nehodlám,“ sdělil mi s nádechem pohrdání v hlase.
Zaťala jsem zuby, abych mu na to něco ostrého neodpověděla. Neboť na to nejspíš čekal.
„Tys totiž stále nepochopila jednu zásadní věc, Riel,“ pokračoval ve své přednášce a tentokrát zněl jeho hlas i výjimečně vlídně. „Vojáka nečiní vojákem pouze jeho zručnost se zbraní, nýbrž také jeho smysl pro disciplínu a zodpovědnost. A ty vyhlížíš, že se umíš akorát trefovat do terče! Abys však neřekla, že jsem vůči tobě předpojatý, mám pro tebe malý návrh.“
„A ten je…?“
„Absolvuješ zde běžný výcvik pro nováčky a na závěr si tě já osobně prověřím. Pokud mi bude připadat, že se tvůj postoj změnil k lepšímu, nebudu mít výhrad, abys v této armádě sloužila. Ovšem pokud za tu dobu na tebe uslyším byť jen jedinou stížnost, pak se ihned rozloučíme, vyjadřuji se nyní dostatečně jasně?“
„Ano, pane. Avšak co když ta stížnost nebude oprávněná?“ namítla jsem okamžitě, neboť jsem měla dosud v živé paměti Lenwëho nepřátelské chování.
„To se samozřejmě může přihodit. Ale nemusíš mít obavy. Nemám ve zvyku naslouchat pomluvám a neodůvodněným obviněním. Přijímáš tedy?“
„Ano, pane, přijímám. A… děkuji,“ pronesla jsem a myslela jsem to naprosto upřímně.
Bude sice pěkná otrava procházet znovu základním výcvikem, ale pořád lepší než loupání brambor v kuchyni! Koneckonců mi přece Glorfindel nemusel nabídnout ani tohle. V jeho zkoušce jsem neobstála a Saeros mu toho navykládal tolik, že bych se nedivila, kdyby nabyl dojmu, že jsem snad nebezpečná i sama sobě. Což ovšem vyvolávalo otázku, proč se se mnou po tom všem vůbec ještě zdržuje.
„Pane… mohu se Vás na něco otázat?“ hlesla jsem váhavě, protože jsem měla pochybnosti, jestli je na to právě teď vhodná chvíle. Navíc se možná ani neslušelo, abych se kapitána vyptávala, co ho k jeho rozhodnutí vedlo. Ale potřebovala jsem to vědět.
„Pokud se to netýká Gondolinu pak ano!“
„Proč by…?“ podivila jsem se krátce, než mi to s malým zpožděním došlo. „Ach tak… Ne, netýká se to Gondolinu, pane. Ačkoli samozřejmě nepopírám, že bych o něm někdy ráda zvěděla něco víc...“
Glorfindel varovně semknul rty a já spěšně pokračovala. „Avšak Vás tím v žádném případě obtěžovat nehodlám. Jenom bych se chtěla zeptat… proč jste mi tuhle příležitost dal?“
Trochu se pousmál. „Jedno se mi na tobě celkem zamlouvá. Že většinou dlouho nemlátíš prázdnou slámu a zdá se dokonce, že nad některými věcmi i přemýšlíš. Povím ti tedy proč… nerad bych se totiž dozvěděl, že tě někde nalezli s podřezanými žilami…“