Deník z Řecka 2.část

DEN PRVNÍ : CESTA NA OSTROV
Předně chci říct, že budu brát den prvý už i dnem odjezdu z bytu, aby byla cesta komplet. Musím proto upozornit – domluva zněla: v pondělí večer pojedeme k babi a dědovi, abychom tam nechali auto, v noci cca v půl druhé nas vyzvedne kluk z druhého paru, odveze nás kamsi (to jméno nevím a nevěděla jsem to ani v okamžiku reality) a odtud nás kdosi (asi klukovo nevlastní táta, vztahy jsem neřešila) odveze na letiště, kde máme být v 3.25 ráno, v 5.25 letadlo odlétá a v 8.52 přílet na ostrov Samos.
Dopoledne jsem samozřejmě strávila ještě v práci. Nikde nikdo, celopodniková dovolená udělala své a já zhruba kolem poledne došla k závěru, že vlastně mě není v práci třeba, tak jako doma při balení, a prostě jsem odešla.
Když jsme vyjížděli od bytu, ještě jsme se stavovali u mého bratra, který nám měl zalévat květiny a přítelovo kaktusy. Brat mi opět vysvětloval, jak je létání super a kdo se toho může bát… Začla jsem pochybovat o svém zdravém rozumu – v mém okolí není jediný člověk, který by neměl létání rád……JSEM DIVNÁ…
Poučení pro mne pro příště: Nečekej, že když se necítíš dobře, někdo to pochopí. Nepochopí, ale každý ti okamžitě poví, jak naivní je se toho bát !

Tentokrát jsem večer s babi přežila, před spaním jsme si ještě pustili díl Majora Zemana (zjistila jsem, že mám velký nedostatek, co se týče sledovanosti českých, vesměs komunistických seriálů – neviděla jsem Majora Zemana, Chalupáře ani Ženu za pultem, minula mne Sanitka, Nemocnice na kraji města a ani My školou povinni jsem neviděla celé).
Vstali jsme v jednu v noci, oblékli se a čekali. Pár dorazil víceméně na čas – 1.30. Problémem trochu bylo luxusní auto, do kterého jsme sedali. Krása u těchto aut je často , snad i záměrně, vyzdvihována nad praktické vlastnosti, jako je třeba kufr, do kterého se 4 normalní cestovní kufry prostě nevejdou. Dokonce ani 3. Seděla jsem vzadu, funěla řidiči za krk, a na klíně se mi skvěl můj kufr. Sice jsem si myslela, že velikostně patří k těm menším, protlačené břicho dovnitř, modřiny na žebrech a několik desítek minut zadržený vzduch, mě přesvědčili o opaku. Přítel na tom byl obdobně. Při vysedání se mě naživo zmocnila má noční můra – přítel mne zapomněl v autě!!! Zavalena svým kufrem jsem nemohla prostě jen vyskočit, a přesto, že jsem mu to i několikrát řekla, zapomněl. Ne tohle není legrace. ZAPOMNĚL!!! Já na tuto dovolenou nechtěla, tušila jsem, že bude víc s kamarádem než se mnou, „…ale to se přeci nestane, dyť tam jedem spolu…“, ale že na mne zapomene už po 20minutách mi vzalo dech. Přestala jsem mluvit.
Na letiště jsme dojeli s dostatečným časovým předstihem. Pro naše letenky jsme museli projít do jiného terminálu. Nenapadlo nás, že by stačilo, aby jeden šel a ostatní čekali u kufrů. Ne, my prostě šli všici. Vrátili jsme se tedy opět všici do původního terminálu, již s letenkami a voucherem (to je ten papír, jakože máte kde bydlet, nebo co – funkce mi zůstala utajena, jelikož to po nás nikdo nikde nechtěl), sedli si ke stolku, vybalili svačiny a já odešla. Šla jsem ven na cígo a vyhodit voňafku. Bylo tam po dně, žádná škoda, ale měla jsem v plánu ji nechat u babi. Přítel šel se mnou, uklidnit mě. Mrzelo ho, že mě nechal v aute. A já věděla, že nemrzelo, že jde jen o to, abych mu nekazila dovolenou zamračeným ksichtem, že se raději omluví i za to, co neudělal, jen aby měl klid. A věděla jsem, že mě tato hra ponižuje, ale že ji musím hrát, protože jinak budu mít i já vše škaredé a hnusné.
Odbavení proběhlo víceméně v klidu – jen kluk z druhého páru trochu pípal, ale ani když ho ostraha důkladně ohmatávala, nic nenašli. Seděli jsme u brány do letadla a čekali. A všichni jsme si došli na WC a koukali ven na letadlo. Bylo mi zle. Držela jsem se. Zase jsem slyšela pohádku o tom, že lítání je vlastně děsně super. Tentokrát jsem si ani nepřišla divná, mě prostě bylo zle. Ano je to psychika a já ji, co se letadel týče, asi nemám OK, ale nesnažte se pochopit, proč se bojím, vemte prostě jen fakt, že se bojím. Přišly dvě letušky, nalodění proběhlo podle rad. My byli předposlední, druhý pár naší čtverky poslední sedadla v letadle. Okamžitě jsem se připoutala. Vduchu jsem si procházela všechny katastrofické filmy i reality pádu letadel – je vůbec některý, kde to neutrhne zadek, ale předek letadla? (jsem si vědoma naivnosti této otázky, ale doufám, že chápete, že mluvím o takovém tom filmovém triku, kdy vidíte přední sedadla připoutaná a vzadu jen díru a nikdy neukážou, jak dopadli ti lidi v tom odpadlem kusu, vždyť jsou taky připoutaný, tak musejí zůstat na místě!). Já na žádný nepřišla. Start byl velmi těžký, nenávidím chvíli, kdy se letadlo odlepí a vy cítíte, že už vlastně nic necítíte. Začly mi tuhnout nohy, nemohla jsem dýchat a vykulené oči mohly jen vypadnout. U okénka seděl přítel, pak já a pak víceméně pěkný pán. Ten měl svoji polovičku přes uličku. Furt mi koukal přes prsa z okýnka ven. Je fakt, že na výběr moc neměl, protože velikost okénka a mých ňader je v podstatě stejná.
Začli roznášet jídlo. To už jsem se uvolnila natolik, že jsem nemusela křečovitě svírat opěradlo sedačky. Trochu jsem se i posunula v sedadle, aby se mi nohy aspon trochu prokrvily. Přinesli mi jídlo. Přemohla jsem se a nezvracela, ale ani nejedla. Teplé jídlo jsem vypustila úplně. Dle ostatních to byly „…hnusný míchaný vajíčka, takovýty, co udělaj s mlíkem, promíchaj a osmaží, ale tady je spíš jen osušily…“. Zbytek cesty jsem se snažila do sebe dostat 3cm bulku. Nešlo mi to. Krčila se mi v krku a já už na ni nemohla ani koukat.
Pak jsem se ale asi jeste víc uvolnila, nebo co, až jsem musela na záchod. Přísahám, že hodinu jsem vymejšlela jakékoliv jiné řešení, než se muset zvednout ze sedadla, jít do fronty na WC, stát tam třeba 10minut a pak za pár vteřin jít zpět. Nešlo o ten akt, ani o ten zachod, jen o tu cestu. Odlepit se ze sedadla, které mi najednou přišlo jako jediné jisté místo v tomto letadle, nejbezpečnější bod v mém životě, světýlko v té temnotě jisté smrti leteckou nehodou… Byl to pro mě fakt veliký čin. Dokázala jsem to. Nikdy předtím jsem nebyla na WC v letadle (divíte se mi snad?). Překvapilo mě. Docela vonělo, mísa byla modrá a při splachovaní teklo taky cosi modrého. Byl zde toaleťák, pytlík i papírové utěrky. Tekla i voda. Byla jsem nadšená. Čekala jsem totiž něco jako je ve vlaku – smrad, bez toaleťáku, bez utěrek, špínu po všech 367.491 lidech, co tam seděli ten den přede mnou, a bez vody.
Šli jsme na přistání. Už jsem kolikrát letěla letadlem (asi 6x), ale tohle bylo zaručeně nejhorši přistání. Koukala jsem na přítele, rukou jsem držela jeho stehno, druhou jsem křečovitě svírala držadlo sedadla. Chtěla jsem, aby na mne mluvil, ale on nemohl, protože by pak nešlo koukat z okénka (??? co si myslil, že uvidí???) a tak jsem začala slibnou konverzaci se sousedem. Jen na vysvětlenou, na ostrově Samos extrémně fouká vichr, přistávací plocha je údajně druhá nejmenší na světě a přistává se od skal do moře, takže ještě 20vteřin před dosednutím, bylo celé letadlo stočeno do zatáčky vpravo, přitom se celé třáslo a já fakt netušila, jestli je lepší držet se sedadla, nebo rozevírat papírový sáček přede mnou. Moje slibná konverzace se sousedem:

Já (dle zatáček se měnil i tón hlasu): Jejda, jejda, jeeeejdaaa.
30vteřin pauza hlubokého oddychování.
Já (roztřeseným hlasem): Kam že to jedete?
Soused (potichoučku, v klidu): Já jedu do Kokari. Kam Vy?
Já: Co-Cože?
Soused (hlasitěji, ale stále tiše, v klidu): Do Kokari, kam Vy?
Já: Jo, to já nevím. (křečovitý smích, smích i všech okolo, patrně se čeká, že když chcete konverzovat, uděláte to)

Letadlo dosedlo. Vystoupili jsme a šli do haly. Počkali na kufry a venku již čekal delegát. Typický „beachboy“. Hezounek, delší tmavší vlasy, opálený, krásnej ksichtíček, patrně ideální pro tuto práci. Koukal na nás a divil se, že nejsme příliš zelení, že jsme asi měli fajn přistání. Hlavou mi opět proběhly všechny ty myšlenky, co jsem během těch 10min přistávání dokázala vyplodit. A věřte 10min je mnohem delších než Vas život a zbyde čas myslet i na jiné věci (třeba úžasné konverzace se sousedem) a stejně furt dost času zbyde. Měla jsem chuť mu vysvětlit názornou ukázkou, proč humor na špatném místě může být i smrtelný.
Velice mě pobavila i reakce měho přítele.
„Víš, že jak si mě držela za tu nohu, že tam asi budu mít modřinu?“
„Hmm.“
„A víš, že ses hrozně při tom přistání potila a že to byl studenej pot?“
„Neříkej!“ opět mi došla slova.
Poučení pro mne pro příště: Nečekej, že když přežiješ přistání na jednom z nejmenších letišť, někdo to pochopí stejně jako ty - jako výhru!